Bad Boys [Marcus & Martinus]

Roztomilá slečna

Po pár sekundách k nám přistoupil Marcusův otec a k mému štěstí se vřele usmál.

„Ahoj, Annie. My už se přece jenom trochu známe, ale i tak, já jsem Marcusův táta, těší mě." natáhl ke mně svou ruku zdvořile.

S úsměvem jsem ji přijala. Jeho úsměv mi dodal trochu víc sebevědomí. Vypadalo to totiž, že se mnou zatím neměl nejmenší problém.

Pořád jsem však nevěděla, co na mě řekne jeho matka a abych pravdu řekla, toho jsem se bála mnohem víc.

Pomalu k nám došla a i ona mi podala svoji ruku.

„Ahoj, Annie. Já jsem Marcusova máma a taky mě těší." řekla poněkud chladně. Následně se však mírně usmála.

Dlouhý oční kontakt s ní mi nebyl moc příjemný. Měla jsem pocit, že nejsem to, co si představovala.

„Tak, nedáme se tedy do jídla?" zachránil mě z nepříjemné situace Marcus, stále svírající mou dlaň v té své.

„Jo, super nápad!" usmál se jeho táta.

Všichni jsme se posadili ke stolu a potom, co nám Marcusova máma vysvětlila, co všechno pro nás připravila, jsme se pustili do jídla.

Pochopitelně jsem si získala téměř všechnu pozornost. Neustále jsem odpovídala na otázky typu, kolik mi je nebo, co dělám ve volném čase a tak podobně.

Chápu, že se chtěli o nové přítelkyni svého syna dozvědět co nejvíc, ale po nějaké době už to byla celkem nuda. Snažila jsem se však pořád vypadat zaujatě a šťastně.

„Tak, jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?" zazněla najednou otázka, kterou jsme asi měli očekávat. Bohužel, ani já, ani Marcus jsme to nečekali.

Vyměnili jsme si zmatené pohledy a rychle začali mluvit.

„No, byli jsme kamarádi a potom mezi námi asi přeskočila jiskra, nebo tak." mumlal nervózně Marcus.

„Přesně tak! Vlastně, stalo se to tak rychle, že jsme si to ani moc neuvědomovali." dodala jsem.

„Jo, přesně tak." pokrčil rameny.

Oba jeho rodiče zvedli hlavu od svých talířů a udiveně se na nás podívali. Zřejmě se jim naše verze poznání příliš nezamlouvala.

Marcusův nevinný úsměv jim však vyhnal nevěřícnost z hlavy.

Vážně nechápu, jak to s tím úsměvem dělá. Bude mě to muset naučit.

„A ty už ses s rodiči Annie setkal, Marcusi?" zeptala se po chvilce jeho matka.

Přesně toho jsme se bála. Měla jsem strach, že přijde otázka ohledně mých rodičů. A stejně, jako vždycky, když na ně přišla řeč jsem na to nebyla přípravená. Nechtěla jsem jim vysvětlovat, proč nemám rodiče a co se tehdy stalo. Nechtěla jsem zase brečet.

„No, mami, víš..." začal Marcus. Cítila jsem jak pod stolem našel moji ruku a chytil mě za ni.

Věděl, jak se cítím. Jakoby viděl, na co právě myslím.

„Já jsem ještě její rodiče nepoznal a asi ani nepoznám, protože-" skočila jsem mu do řeči. Nechtěla jsem, aby to za mě říkal.

„Zemřeli. Nepozná je, protože zemřeli...už před pěti lety." zašeptala jsem.

Jakoby všichni u stolu najednou strnuli. Pohledy jeho rodičů se na mě nechápavě upínaly. Marcus pevně stiskl mou dlaň a povzbudivě se na mě usmál.

„A co se stalo? Pokud se tedy můžu zeptat." podívala se na mě soucitně paní Gunnarsenová.

„Ošklivá bouračka." sklopila jsem pohled.

Měla jsem co dělat, abych nespustila vodopád slz. Bylo to těžké, nikdy jsem to nevydržela.

„Oh, moc se omlouvám, Annie. Nevěděla jsem to. Moc mě to mrzí." omluvila se.

„Nic se nestalo." usmála jsem se a mírně si otřela oči, jelikož už jsem cítila pár slz.

Po chvíli smutného, leč trapného ticha jsme se opět dostali k nějaké veselejší konverzaci a to ohledně Marcusova a Martinusova dětsví.

Smála jsem se u všech trapných historek, které jsem slyšela. Od té, jak Marcus pomaloval celý dům až po tu jak se s Martinusem učili mluvit.

„No, dobrý. Myslím, že už by to stačilo." upozornil na sebe zamračený Marcus.

Zrějmě se mu moc nelíbilo, že si z něj děláme srandu. Já jsem se však skvěle bavila.

„Ale no ták, Macu." smála se hlasitě jeho máma. „Někdy ti, Annie, ukážeme jejich fotky z dětsví." dodala.

„Ne, tak to v žádném případě!" vyjekl Marcus.

„Vlastně ti je můžeme ukázat hned." zasmál se pan Gunnarsen a ukázal na polici za sebou, ve které se nacházela různá foto-alba.

„Ne! Hele, my už radši půjdeme. Stejně už máme dojezeno." vstal od stolu, chytil mě za ruku a táhl mě pryč.

„Kam půjdeme?" podívala jsem se na něj nechápavě.

„Ke mně do pokoje, to bude větší zábava." mrkl na mě.

„Počkej, ta tvoje roztomilá slečna tady bude spát?" zavolal na nás pan Gunnarsen, když zaslechl slova svého syna.

„Jo, tati, ta moje roztomilá slečna tady bude spát!" zavolal Marcus na zpátek.

„Já tu budu spát?" podívala jsem se na něj nechápavě.

„Ano, slečno, vy tu budete spát." zasmál se a odtáhl mě do pokoje.