Bad Boys [Marcus & Martinus]

Princezny

Já i Marcus jsme si vyměnily zmatené pohledy. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Nechtěla jsem, aby si Emma myslela, že jsem jeho přítelkyně, ale také jsem nechtěla říct, že spolu nejsme. Někde uvnitř jsem si totiž přála, aby mezi námi bylo něco víc než kamarádství.

„Ehm, Annie a já..." začal rozpačitě Marcus.

„Víš, já nejsem tak úplně-" chtěla jsem mu pomoct. Hlasitý výkřik holčičky sedící na mém klíně mě však zastavil.

„Upečeme si koláčky!" vyjekla, když na polici spatřila krabici se směsí na těsto.

Marcus se na mě nechápavě podíval. Pouze jsem pokrčila rameny a tím jsem mu naznačil, ať to radši nechá být.

„Dobře tedy, upečeme si koláčky." usmál se. Všichni tři jsme se vydali do kuchyně, kde jsme následně vytvořili těsto na onu pochoutku.

Pozorovala jsem, jak se Emma snaží vytvarovat z těsta různé obrazce. Víc než její snaha mě však zaujal její bratr, jež jí s úsměvem pomáhal. Bylo to roztomilé.

„Tak, teď na půl hodinky do trouby a bude to!" usmála jsem se, když jsem dávala zaplněný plech do rozpálené trouby.

„Půl hodiny? To je hrozně dlouho!" zakňučela Emma mrzutě.

„Víš co? Mezi tím můžeš jít namalovat další obrázek." sklopil Marcus hlavu, aby na svoji sestřičku lépe viděl.

„Super nápad! Tentokrát bude pro tebe, Annie." usmála se a s těmi slovy se rozběhla nahoru, do svého pokojíčku.

Najednou jsme byli v místnosti sami. Jenom já a on. To trapné, leč uklidňující ticho mezi námi mě zaráželo. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Z nějakého důvodu jsem však mlčela a zaujatě hleděla do jeho čokoládových očí.

„Jsi hodná, že jsi přišla." šeptl po chvíli.

„Mnohem radši budu tady s vámi, než doma s Adel a Martinusem." zasmála jsem se.

„Vážně?" uchechtl se Marcus.

„Jo, ráda s tebou trávím čas. A taky jsem ráda, že jsem mohla poznat Emmu. Je hrozně roztomilá." usmála jsem se.

„Taky s tebou rád trávím čas." řekl, jakoby vůbec tu část ohledně své sestry neslyšel.

Mírně se ke mně přiblížil. Nepřerušoval však náš oční kontakt.

„Sluší ti to." usmál se. Já jsem se pouze nervózně začervenala.

„Mám na sobě stejné oblečení jako vždycky." podotkla jsem s úsměvem.

„Nezáleží mi na tom, co máš na sobě. Stačí, když se usměješ." řekl a opět ke mně přišel o krok blíž.

„Nech toho, začínám se červenat!" zasmála jsem se. On měl však zcela jiné plány. Pár kroky rychle přerušil vzdálenost mezi námi a jemně mě přitiskl ke stěně, která se za mnou nacházela.

Najednou byl tak blízko. Dělilo nás od sebe jen několik centimetrů. Cítíla jsem jeho dech, vnímala jsem jeho vůni.

„Jsi tak krásná." prohlédl si mě od hlavy až k patě. Když se jeho oči vrátily zpět k těm mým, zachvěla jsem se. Viděla jsem v nich totiž mnohem víc, než kdy dřív.

Najednou se jeho zrak přesunul na mé rty. Věděla jsem, že to udělá. Věděla jsem, že bude chtít přerušit i tu nejmenší vzdálenost, která mezi námi zůstala. Konečně udělal to, o co se už dříve pokoušel. Políbil mě.

Bylo to úžasné. Užívala jsem si každou sekundu. Přála jsem si, aby ten moment trval věčně, aby nikdy neskončil.

„Fuuuj!" vyrušil nás znechucený hlásek. Rychle jsem se od něj odtáhla a rozhlédla jsem se po místnosti.

U schodů stála malá Emma s vyplázlým jazykem.

Musela jsem se pousmát. Jako dítě jsem taky nesnášela zamilované páry, jež musely dát všem najevo, že k sobě patří.

„Já ti dám fuj." zasmál se Marcus a kus ode mě odstoupil. Mohla jsem se tak odlepit od chladné stěny.

„Uznej, že je to hnusný." zašklebila se Emma.

„Radši nám pojď ukázat, co jsi namalovala." zakroutila jsem hlavou.

Hned, co jsme skončili s obdivováním její malby, šli jsme zkontrolovat koláčky, které jsme následně všechny snědli.

Nechci se nějak vytahovat, ale opravdu se nám povedly.

Po naplnění našich bříšek sladkou pochoutkou se šla Emma umýt a převléct do pyžama.

„Annie, řekneš mi pohádku?" zeptala se mě, když byla připravená jít do postele.

„Samozřejmě." usmála jsem se.

„Já to tady mezitím trochu uklidím." zasmál se Marcus. To už mě však Emma táhla do svého pokojíčku, kde mi dala do ruky knížku o nějaké princezně a poprosila mě, abych začala.

Marcus
Seděl jsem v kuchyni a čekal, než se Annie vrátí dolů. Emma usíná rychle, proto jsem nechápal, proč je tam tak dlouho.

Vydal jsem se tedy nahoru, trochu je zkontrolovat.

Tiše jsem došel před pokoj své mladší sestry a opatrně jsem pootevřel dveře.

Najednou jsem pochopil, proč se mi Annie tak dlouho nevracela. Zřejmě usíná stejně rychle jako Emma.

Obě ležely v malé postýlce, přykryté růžovou peřinou a spokojeně dřímaly.

Přišel jsem k nim blíž a z Anniiných rukou jsem vzal knížku, kterou ještě před nějakou dobou četla. Odložil jsem ji na stůl a tiše se vrátil k nim.

Taky už jsem nebyl úplně plný energie, proto jsem se opatrně položil na postýlku, vedle nich.

„Dobrou noc, princezny." usmál jsem se a následně usnul hlubokým spánkem.