Bad Boys [Marcus & Martinus]

Problém

„Chodíš s ní?" zeptal jsem se svého bratra, hned co jsme došli zpět domů.

Annie už tu nebyla. Cestou z parku se totiž odpojila a následně šla k sobě.

„Cože?" vyvalil na mě oči Marcus.

„Chodíš s Annie?" zopakoval jsem předešlou otázku.

„Ne, teda, jo, ale-" koktal nervózně. „Co je ti po tom?" dodal po chvíli.

„Zajímá mě to. Slyšel jsem, že je to mezi vámi vážné." mrkl jsem na něj provokativně.

„Kdo ti to říkal?" zamračil se nechápavě.

„Emma." ušklíbl jsem se. Marcus ztuhnul. Asi si neuvědomil jaké následky bude mít jeho předešlé, velice neopatrné chování.

Pouze jsem se zasmál a odešel pryč. Bavilo mě takhle ho škádlit. Obzvlášť, když jsem k tomu měl tak skvělý důvod, jako byla Annie.

Marcus
Seděl jsem v pokoji a přemýšlel. Nejspíš je vám jasné, že jsem myslel na Annie. Ano, myslel.

Nevěděl jsem totiž, jak mám zjistit, co mezi námi vlastně je. Nechtěl jsem se jí ptát. Nejsem ten typ kluka, co se dokáže bez problému bavit s nějakou holkou, natož abych se jí zeptal, jestli spolu chodíme.

„Jsme doma!" zaslechl jsem z dola výkřik své matky. Neměl jsem však v úmyslu vstát a jít za ní.

„A přinesli jsme oběd!" zakřičel táta. Na tu větu jsem okamžitě vyběhl ze své ložnice a utíkal jsem dolů.

Nebyl jsem však jediný, kdo měl hlad. Emma i Martinus běželi jen pár metrů za mnou.

Doběhli jsme ke stolu, kde už na nás čekala igelitová taška s baleným jídlem. Rozzářily se mi oči, když jsem zjistil, že nám rodiče koupili tacos.

„Tak, jak jste se měli?" usmála se máma.

„Dobrý, co vy?" zamumlal Martinus s plnou pusou, jak už to měl ve zvyku.

„Nemluv s plnou pusou!" okřikla ho máma, i když věděla, že to nepomůže.

„On ani jinak mluvit neumí." zasmál jsem se a pokračoval v jezení.

„A co ty, Emmo? Postarali se o tebe kluci dobře?" pohladil ji táta po vlasech.

„Jo, bylo to super! Mac a Annie mi dokonce upekli sušenky." rozzářila se.

„Kdo je Annie?" nadzvedl tázavě obočí táta. Hlasitě jsem polkl. Nevěděl jsem jak na tuto otázku zareagovat.

„Marcusova nová holka." řekla Emma bezmyšlenkovitě, aniž by věděla jakou nervozitu mi tím způsobila.

Rodiče se na mě překvapeně otočili. Vypadalo to, že čekají, až jim k tomu něco řeknu. Já jsem však neměl nejmenší ponětí o tom, co se dá v takové situaci říct.

„Ty máš přítelkyni?" zeptala se máma po chvíli stresujícího ticha.

„Ehm, no-" koktal jsem. Emma se však rozhodla odpovědět za mě.

„Jo! A je hrozně pěkná a milá." kývala hlavou.

„Annie? Není to náhodou ta dívka, kterou jsme jednou vezli ze školy?" zeptal se táta.

Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsme ji vezli domů. Tehdy jsme se nehádali. Tehdy by mě ani nenapadlo jak moc důležitá pro mě jednou bude. Překvapovalo mě však, že si to pamatoval on.

„Jo, tati, to je ona!" vykřikl Martinus dřív, než jsem stihl jakkoliv zareagovat.

„Cože? Vy už ji všichni znáte?" zarazila se máma. „Já ji chci poznat taky. Pozvi ji k nám na večeři, Macu." založila si ruce v bok.

„Ano, skvělý nápad!" zasmál se můj bratr provokativně.

„No, já bych ji pozval, ale..." nevěděl jsem, jak jim mám vysvětlit, že oficiálně to prostě moje přítelkyně není.

„Ale?"

„Má teď hodně věcí na práci, nemá čas." vychrlil jsme ze sebe rychle první věc, která mě napadla.

„Ale prosimtě, jsi její přítel! Na tebe si najde čas vždycky." šťouchl do mě Martinus. Nenávistně jsem ho probodl pohledem.

„Tinus má pravdu." souhlasil táta.

„Ne, ona vážně nebude mít čas." snažil jsem se to nějak zamluvit.

„Ale bude!" zavelela máma. „Takže se s ní domluv na datum a pozvi ji." ukončila konverzaci ohledně Annie a mě tak přešla chuť na jídlo.

Ještě párkrát jsem kousnul a odešel jsem od stolu.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Potřeboval jsem poradit, jenže člověk, od kterého bych si nechal poradit, byla právě Annie.

Rozhodl jsem se jí zavolat a někde se s ní sejít. Přes mobil jí to vysvětlovat nebudu, mohla by se naštvat. Z očí do očí to bude lepší.

Vytočil jsem tedy její číslo a netrpělivě vyčkával.

„Ahoj, Maci!" ozvalo se z telefonu po chvilce.

„Annie?" řekl jsem nervózně.

„Ano? Potřebuješ něco?" zeptala se mile.

„Máš teď čas? Potřebuji ti něco říct a pokud možno, tak osobně." povzdechl jsem si.

„Dobře..." slyšel jsem mírnou nervozitu. „Děje se něco?" zeptala se starostlivě.

„Ne, všechno je fajn." řekl jsem. „Takže, sraz třeba za čtvrt hodiny v parku, šlo by to?" zeptal jsem se rychle.

„Jo, to by šlo." zamumlala skrz telefon.

„Tak jo, zatím se měj." rozloučil jsem se s ní. Než však stihla pozdravit na zpět, hovor jsem položil a šel jsem se chystat.

Byl jsem hrozně nervózní. Věděl jsem totiž, že pokud nebude souhlasit s věčeři u nás doma, bude to znamenat, že mezi námi vlastně nic není.

A to bylo horší než všechny noční můry na světě.

‭ Všem vám přeji veselé Vánoce a šťastný nový rok!❤️A děkuji za všechnu podporu❤️