Bad Boys [Marcus & Martinus]

Zaspání

„Nééééé!" zamručela jsem, když mi ráno zazvonil pondělní budík. Na hlavu jsem si hodila polštář ve snaze budík utišit. Marně. Rukou jsem ho našmátrala na nočním stolečku vedle mé postele a vypla ho. Zvedla jsem se z postele a rozespale jsem vstala. Sešla jsem dolů do kuchyně. U stolu už seděla moje milovaná sestřička Adel.

„Dobré ráno." usmála jsem se na ni.

„Čau." odfrkla si. Pouze jsem si povzdechla a začala jsem si připravovat jídlo. Udělala jsem si toust s máslem a k tomu jsem přidala nějakou zeleninu. Hned jak jsem jídlo dojedla šla jsem se připravit do školy.

Vyběhla jsem z domu a rychle běžela do školy. Proč běžím? Protože jsem děsně inteligentní a nehlídala jsem si čas. Je 10:21. Jdu hodně pozdě. Hned jak jsem se dostala do školy běžela jsem ke skříňkám. Našla jsem tu svoji a rozběhla jsem se do třídy. Na chodbách nikdo nebyl. Cítila jsem se šťastně, když jsem konečně došla ke své třídě. Vtrhla jsem dovnitř.

„Dobrý den, já se strašně moc omlouvám, že jdu tak pozdě." vychrlila jsem na učitele stojícího před tabulí.

„V pořádku Annie, ještě jsme ani nezačali." zasmál se náš učitel matematiky.

„Cože?" nechápavě jsem se na něj podívala.

„Je 7:59. Začínáme až za chvilku." podíval se na mě pobaveně.

„Co? Ale..." nehápala jsem to. Vytáhla jsem z kapsy mobil, na kterém stálo 10:36. Celá třída se začala smát mé debilitě. Celá, až na Marcuse a Martinuse. Koukali na mě. Připadalo jim to vtipné, o tom není pochyb. Ale nesmáli se mi. Učitel mě požádal, abych si sedla. Hned jak jsem se usadila ve své lavici přišla mi zpráva od sestry.

Tak co zlato? Jak sis užila dobíhání do školy? Mimochodem, přenastavit ti čas na telefenu mě napadlo samotnou. Jsem prostě geniální!
-Adel

Měla jsem chuť jí zabít. Všechno je to její vina.

„Hej, Annie?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na usmívajícího se Martinuse.

„Ano?" zeptala jsem se.

„Co to mělo znamenat před tou tabulí?" zasmál se.

„Vysvětlím ti to potom." odvětila jsem.

Hodina byla nudná. Vlastně, všechny hodiny byly nudné. Celý den byl nudný. Ve škole, ale nebyl jeden mně velice blízký člověk, Samantha. Já si s tou omluvou pro ni lámu hlavu celý víkend a ona potom nepříjde. Taková drzost. Ale stejně jí budu muset zavolat a zeptat se proč nepřišla. Šla jsem si dát věci do skříňky a opět sama vyrazila na oběd. Došla jsem do jídelny kde byl jako obvykle velký nepořádek. Všichni nahlas mluvili, házeli po sobě jídlo a tak dále. Šla jsem si pro oběd. Když jsem si ho vzala, můj pohled se usadil na dvou blonďatých klucích mávajících na mě. S úsměvem jsem si k nim přisedla.

„Ahoj Annie." pozdravila mě zborově dvojčata.

„Čau Gunnarseňáci." zasmála jsem se. Oběd byl asi nejpozitivnější na celém dni. Konečně jsem se trochu bavila.

„Hele Annie, my dneska hodně spěcháme. Nebude ti vadit, když už půjdeme?" usmál se Martinus, když jsme dojedli jídlo.

„Ne, to je v pohodě." rozloučili jsme se a kluci odběhli pryč. Pomalu jsem procházela dlouhými chodbami naší školy, když mi najednou někdo skřížil cestu. Přede mě se postavila Stacy, Melody a Jessica. Melody a Jessica jsou něco jako její poskoci.

„Pozor, ráda bych prošla." naznačila jsem jim aby odešly. To očividně neměly v plánu.

„Annie, že?" zeptala se Stacy.

„Ano to jsem já. A ty jsi kdo?" snažila jsem se ji vyprovokovat.

„Stacy, přece ta nejkrásnější holka z celé školy." upřesnila mi.

„Ajo vlastně! Ta kráva z béčka, kterou nemá nikdo rád! Jasně, už vím." založila jsem si ruce na prsou.

Marcus
„Martinusi, počkej! Nechal jsem si v jídelně mikinu." uvědomil jsem si, až když jsme byli u skříněk.

„Tak běž, ale pohni." protočil očima Martinus. Radši jsem nic neodpověděl a rozběhl se do jídelny. Už jsem byl skoro u jídelny, když jsem najednou uviděl Annie. Annie a tu protivnou holku, která jí tehdy podkopla nohy.

„Co se to tu sakra děje!?" zakřičel jsem, když ta holka strčila do Annie.