Bad Boys [Marcus & Martinus]

Pojď sem

Marcus
Co nejrychleji jsem ji odnesl k nám domů a následně k sobě do pokoje, kde jsem ji položil do postele.

Seděl jsem na křesle, hned vedle postele a vyděšeně ji pozoroval.

Měl jsem o ni takový strach.

Během cesty se jí totiž nějakým kouzlem podařilo usnout, tudíž jsem se ani nemohl zeptat, zda-li něco nepotřebuje.

Ležela v mé posteli téměř nehybně a pomalu vydechovala teplý vzduch. Její ruce byly volně spuštěny podél těla. Jednu z nich však křečovitě svírala má dlaň.

Cítil jsem se příšerně.

Nevěděl jsem, co přesně jí udělal, ale ublížil jí. Ten černovlasý idiot ublížil mojí Annie.

„Je už vzhůru?" ozvalo se náhle ode dveří.

Rychle jsem se otočil, abych spatřil neklidného Martinuse. Taky o ni měl starost.

„Není." zamumlal jsem a otočil jsem se zpět k ní.

„Marcusi," došel ke mně pomalu. „brzo se probudí, neměj strach." poplácal mě po zádech.

„Co když mi to neodpustí?" zvedl jsem k němu hlavu.

„Co?"

„Co když mi neodpustí, že jsem tam nebyl včas? Nechal jsem ho, aby jí ublížil a-" Martinus mě přerušil.

„Tak hele, udělal jsi, co jsi mohl a ona to určitě ví. Kdyby jsi tam nebyl, on by ji klidně i zabil a hlavně, Annie je do tebe blázen, takže ti vždycky všechno odpustí." usmál se povzbudivě.

„Myslíš?"

„Vím to, bráško, vím to." uchechtl se.

Ještě jsme si chvíli povídali, když pak přišli rodiče domů. Poprosil jsem tedy Martinuse, aby je šel dolů zabavit a případně je upozoronit, že nemají chodit ke mně do pokoje, že třeba spím nebo něco.

Nechtěl jsem totiž, aby se oba přiřítili a začali po mně křičet, jak jsem neslušný, že se pořád někde s někým peru a nevím, co dál.

„Marcusi?" vyrušil mě najednou z přemýšlení tichý hlásek.

Rychle jsem sklopil hlavu, abych spatřil ta dvě krásná, již otevřená očka.

„Annie, ty jsi vzhůru!" zaradoval jsem se. „Jak se cítíš?" optal jsem se.

„Není mi moc dobře." zamumlala.

„Chceš donést něco k pití, nebo k jídlu? Nebo třeba nějaký prášek neb-" snažil jsem se.

„Ne, ne, nic nepotřebuju, ale děkuju." přerušila mě tiše.

„Vážně? Já ti něco donesu."

„Mně bude bohatě stačit, když mi slíbíš, že už se nebudeš s nikým prát." přejela lehce po velké modřině na mé ruce.

„Nebudu se prát, když to nebude potřeba."

„Vždyť se podívej, jak tě to ničí." natáhla ruce k mému obličeji, kde následně nahmtala všechny odřeniny a rány.

„Pro tebe se klidně ničit budu." zamumlal jsem.

„Nebudeš, protože když se ničíš ty, ničí to i mě." sklopila zrak.

Její slova mě donutila se usmát. Bylo to roztomilé a hlavně jsem věděl, že ji na mně opravdu záleží.

„Mami, tati, ne!" vyrušil nás náhle hlasitý křik ze spodního patra.

Sotva jsem se otočil směrem ke dveřím, už v nich stáli mí rodiče a kousek za nimi zahanbený Martinus.

„Promiň, prokoukli mě." zavolal na mě zpoza rodičů.

„Pane bože, zlatíčko, jsi v pořádku?" rozběhla se ke mně vyděšeně máma, když spatřila můj obličej.

„Jsem v pohodě, mami." odstrčil jsem ji kousek od sebe.

„Proč se musíš pořád s někým prát? Nemůžeš být trochu víc jako Martinus?" zakroutila hlavou máma.

Já jsem pouze protočil očima. Věděl jsem, že mi za to nadají.

„Annie, jak ti je?" došel táta k posteli, ve které ležela.

„N-nic mo-moc." vykoktala a překvapeně se posadila.

„Chceš tu zůstat přes noc?" zeptal se z ničeho nic táta.

„Cože? Proč by tu měla zůstávat přes noc?" optala se nepříjemně máma.

„Není jí dobře, mami." poznamenal Martinus.

„Ne, t-to je v pohodě. Půjdu domů." kývla hlavou Annie, když viděla matčin výraz.

„Ne, ještě bys někde omdlela." uchechtl se táta. „Zůstaneš tady, Marcus se o tebe postará." poplácal mě po zádech.

„Cože?" zamračila se máma.

„Hele, dokonce se kvůli ní dnes i popral, takže myslím, že to zvládne." uculil se táta provokativně.

„Jak vy vlastně víte, co se stalo?" podíval jsem se na ně nechápavě.

Oni se oba pouze otočili a ukázali na Martinuse. Ten se pouze provinile uchechtl.

„Tak, nachystáme ti nějakou večeři a potom půjdete hezky spát, dobře?" pokračoval táta.

„Dobře, děkuju moc." usmála se Annie.

„Díky, tati." usmál jsem se i já.

On se usmál nazpět a společně s naštvanou mámou a vysmátým Martinusem vyšel z pokoje ven.

„Táta tě totálně žere." zasmál jsem se.

Annie se pouze pousmála. Neměla síly na to se hlasitě smát.

Opravdu jí nebylo dobře, bylo to na ní poznat.

„Jestli je ti moc špatně, já klidně půjdu, abych tě nerušil." navrhl jsem s lehkým úsměvem.

„Prosímtě, pojď sem." zatáhla mě za rukáv, čímž mě posadila vedle sebe na postel.

Mírně překvapeně jsem se na ni podíval.

Ona se ke mně posadila blíž a svou hlavu si opřela o mé rameno.

„Děkuju ti za všechno, Marcusi Gunnarsene." zašeptala unaveně.

„Nemáš vůbec zač, Annie Smithová." objal jsem ji rukou kolem pasu a svou hlavu jsem opřel o tu její.

Chvíli jsme jen tak seděli, když jí najednou spadla hlava dolů.

Usnula, už zase.

Opatrně jsem ji položil zpět do postele, kde jsem ji lehce přikryl.

„Já ti tu večeři donesu nahoru." zašeptal jsem si spíše sám pro sebe, jelikož ona už spala.

Naklonil jsem se k ní a jemně ji políbil na tvář, abych ji nevzbudil.

„Co bych si bez tebe počala." zamumlala a hned potom se zachumlala do mé peřiny.

Pouze jsem se široce usmál, naposledy se na ni podíval a konečně jsem vyšel ze dveří ven.