Bad Boys [Marcus & Martinus]

Konec

O 13 měsíců později

Seděl jsem v křesle a s lehkým úsměvem pozoroval Martinuse s Adel vyprávějící další z jejich legračních zážitků.

Oba se smáli, skoro ani nemohli historku dokončit.

Byl jsem rád, že byli šťastní.

Od té doby, co Annie zemřela, byl Martinus totiž vpodstatě jediný člověk, co dokázal Adel rozesmát.

A protože ji miloval a chtěl, aby se smála co nejvíc, chodili jsme k ní každý víkend na návštěvu.

Ze začátku jsme se scházeli jenom my tři, později se k nám připojila i Sam, Dylan a ještě pár dalších lidí.

Vždycky jsme se sešli zde, u Adel doma a společně jsme pak trávili večery.

„Děcka, dneska budou padat hvězdy!" vykřikla náhle Sam s mobilem v ruce.

Všichni jsme se na ni nechápavě podívali.

„Píšou tady, že dneska po deváté bude vidět nějaký roj meteorů přímo nad našim městečkem!" četla vesele z mobilu.

„Mohli bychom se jít dívat na střechu." navrhla Adel.

„Super nápad! Jdu pro něco k jídlu, ať to máme ještě lepší." uchechtl se Dylan.

Adel vstala a každému řekla, co má vzít, aby nám na střeše nic nechybělo.

Mně dala za úkol vzít láhve s pitím.

Ostatní brali kelímky, deky, polštáře a tak podobně.

Po nějaké době se všichni vydali po schodech nahoru a následně po pevném žebříku na střechu.

Všichni, až na mě.

Já jsem vyšel do vrchního patra, kde jsem se ale zastavil a nehnutě stál před jistými dveřmi.

Byly to dveře od Anniina pokoje.

Od té doby, co nás opustila, jsem tam nebyl.

Vlastně, jediný, kdo tam od té doby byl, byla Adel a to proto, že jí tam musela odnést věci z nemocnice.

Tiše jsem stál a v hlavě si promítal, jak to uvnitř vlastně vypadá.

„Marcusi?" vyrušil mě náhle něčí hlas.

Já jsem ale neodpověděl, soustředil jsem se na ty dveře.

„Macu, jsi v pořádku?" otočila si mě Adel čelem k sobě.

„Můžu jít dovnitř?" zeptal jsem se místo odpovědi.

Adel se nervózně podívala na dveře a pak zase na mě.

„Radši ne, bude tě to jenom bolet." zašeptala.

„Prosím, Adel."

Ona se na mě ještě nějakou dobu dívala, když nakonec kývla.

Vzala mi z rukou láhve s pitím a s drobnými slzami v očích se na mě usmála.

Ani nemusela jít dovnitř, stačila jí jediná vzpomínka na její sestru a už se jí zase chtělo plakat.

„Pak za námi přijď, dobře?"

Já jsem na ni pouze kývl.

Ona mě lehce poplácala po rameni, pak už odešla za ostatními na střechu.

Zůstal jsem zde tedy sám.

Nějakou dobu jsem se odhodlával, když jsem pak konečně stlačil tu ledovou kliku a pomalu vešel do pokoje.