Bad Boys [Marcus & Martinus]

Pojď si hrát

„Marcusi.." zašeptala jsem. Marcus se ke mně naklonil a já jsem tušila, co bude následovat.

„No to snad ne!" vyrušil nás něčí hlas těsně před tím, než mě Marcus políbil. Hlas dotyčné osoby jsem okamžitě poznala.

„Sam..." šeptla jsem a rychle se podívala směrem, ze kterého se hlas ozval. Nepletla jsem se.

Samantha stála mezi stromy a znechuceně se dívala přímo na nás dva. Tenhle její pohled jsem moc dobře znala. Byla naštvaná.

„Sam, počkej!" vykřikla jsem zoufale, když se moje nejlepší kamarádka otočila a vydala se pryč. Už jsem za ní vybíhala, když mě Marcus chytil za zápěstí. Podívala jsem se do jeho nechápavých očí.

„Promiň mi to, Marcusi." šeptla jsem a vyběhla jsem za Samanthou. Bylo mi líto, že jsem ho tam nechala, ale nezbývalo mi nic jiného.

„Běž si za ním Ann, běž! Vyměň mě za něj." křikla po mě Samantha, když se konečně zastavila.

„Ne, Sam, takhle to vůbec není! Já jsem-" přerušila mě.

„Není?! Vážně? Sprostě jsi mě odkopla, aby ses mohla předvádět před nějakými norskými idioty!" křičela po mě.

„Já? To ty jsi se na mě vykašlala! Já jsem tě tak strašně potřebovala a ty jsi mě naprosto ignorovala. Jako bych neexistovala!" bránila jsem se.

„Ignorovala jsem tě proto, že jsi dala přednost dvěma klukům, které jsi znala sotva den před holkou, kterou znáš celý život!" vychrlila na mě. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem ji kvůli dvojčatům zazdila a šla jsem s nimi péct dort k mé babičce.

„Sam, proč ses mi tak dlouho vyhíbala?" změnila jsem rychle téma, protože jsem věděla, že má pravdu.

„Protože sis to sakra zasloužila!" probodla mě pohledem. Cítila jsem se hrozně. Téměř všechno, co řekla, byla pravda.

Chvíli čekala, jestli nějak zareaguji. Když se tak nestalo, otočila se a odešla pryč.

Stála jsem v tmavém parku a v hlavě si promítala slova, která mi před nějakou chvílí Sam řekla.

Marcus
Byl jsem zmatený. Neměl jsem tušení, co tam ta druhá holka dělala. Naštvalo mě ale, že mi Annie utekla.

Chtěl jsem jít domů, ale nemohl jsem z parku odejít ve strachu, že se Annie něco stane. Vydal jsem se ji tedy hledat.

„Protože sis to sakra zasloužila!" zaslechl jsem v dálce křik té druhé dívky. Rychle jsem se rozběhl na místo, odkud hlas zazněl.

Doběhl jsem na temnou mýtinu v parku a rozhlédl jsem se kolem sebe. Můj zrak se zastavil na dívce se svěšenou hlavou. Rychlým krokem jsem k ní přišel blíž.

„Co se stalo?" šeptl jsem. Odpovědi se mi bohužel nedostalo. Mírně jsem nadzvedl její hlavu, aby se mi dívala do očí.

„Annie..." zachvěl se mi hlas při pohledu na její uslzenou tvář. Nechtěl jsem, aby brečela. Přál jsem si, aby se smála. Tak jako dřív...

„Marcusi, promiň, že jsem ti utekla." otřela si pár slz z obličeje. „Omlouvám se za všechno." dodala a rozbrečela se nanovo.

„Není za co se omlouvat." zašeptal jsem a přitáhl si ji do objetí. Pevně mě stiskla a její slzy začaly padat na mé rameno.

„Sam mě nenávidí." zašeptala mezi vzlyky. Konečně jsem si uvědomil, co to bylo za holku. Byla to ta stejná Sam, která s námi tehdy měla jít péct ten dort, ale nešla.

„Zbožňuje tě." zamumlal jsem. Annie jenom zamručela na náznak nesouhlasu. „Neplakej, něco vymyslíme." odtáhl jsem se od ní, abych jí viděl do očí.

„Dobře." podívala se na mě a mírně se usmála. Konečně, úsměv.

Martinus
„Adel?" zakřičel jsem znuděně z Adelina pokoje. „Pojď už za mnou." zaškemral jsem.

„Není tady!" vtrhla najednou do pokoje.

„Kdo tu není?" posadil jsem se na její kolečkovou židli a zatočil jsem se na ní.

„Annie tady není." zastavila židli a podívala se mi hluboko do očí.

„Asi se šla projít." pokrčil jsem rameny. „Pojď si se mnou už hrát." udělal jsem na ni psí oči. 

„Na pejska a kočičku, ne?" zasmála se. „Musíme ji najít, troubo." řekla a do ruky vzala svůj telefon, který si po chvíli přiložila k uchu.

Pozoroval jsem její nervózní chůzi po pokoji, když telefon odložila a podívala se na mě.

„Nezvedá to." přešlápla si nervózně. „Vstávej, Martinusi. Jdeme najít mojí sestru." zavelela a přešla ke skříni, ze které vytáhla koženou bundu.

„Martinusi, co to-" zeptala se nechápavě, když jsem k ní zezadu došel a vzal jí koženou bundu z ruky.

„Uklidni se, Adel." otočil jsem si jí čelem k sobě. „Annie není malá holka, postará se o sebe." usmál jsem se.

Adel si dlouze povzdechla, ale přikývla.

„Tak, co teď budeme děl-" přerušil jsem její slova dlouhým polibkem.