Bad Boys [Marcus & Martinus]

Kdokoliv jiný

Čas plynul jako voda a večer se tak krátil, což byla škoda, jelikož to byla veliká zábava.

S Marcusem jsme protancovali nejméně polovinu celého plesu. Přes ploužáky až po veselé skákání do rytmu písní.

Po nějaké době jsme si však také potřebovali odpočinout.

Zrovna jsme seděli u menšího stolku a se smíchem se bavili se Sam a nějakým klukem, kterého tam dotáhla, když se hudba ztišila.

Ředitelka naší školy, paní Goodmanová, se postavila na menší podium na konci sálu, vzala do ruky mikrofon a začala mluvit.

„Přeji krásný večer, studenti!" začala vesele. „Jak jste si zajisté všimli, hodiny nám rychle ubíhají a já myslím, že už je načase vyhlásit letošního krále a královnu plesu!" oznámila.

Všichni přítomní začali ihned pískat, tleskat a křičet, jelikož se už nemohli dočkat, kdo vyhraje ocenění letos.

Každý rok je během plesu možnost hlasovat. Stačí napsat malý lísteček se jménem toho, pro koho chcete hlasovat a vhodit jej do malé bedničky, která je vždy dobře viditelná, aby ji všichni našli.

Hlasovat se dá pouze do určité doby. Poté profesoři spočítají všechny lístečky a vyhlásí dívku a chlapce s nejvíce hlasy.

Já a Marcus jsme nehlasovali. Sami pro sebe jsme totiž hlasovat nemohli a ani zde nebyl nikdo, pro koho bychom hlasovat chtěli.

„Dobrá tedy, připravte se na velký potlesk pro nového krále plesu!" napjala všechny ředitelka.

Jeden z profesorů jí donesl menší obálku s jedním jediným jménem. Jako první se vždy vyhlásí král, poté královna.

Ředitelka obálku otevřela a mírně překvapeně do ní nahlédla.

„Králem našeho plesu se stává chlapec, jež je na naší škole nový!" řekla.

Ihned jsem se otočila na Marcuse. Tak moc jsem si přála, aby to byl on. Chtěla jsem, abychom my byli ta krásná dvojice, které všichni tleskají.

„Prosím o velký potlesk pro Martinuse Gunnarsena!" vykřikla ředitelka.

V celém sále se rozeznělo hlasité tleskání a veselé výkřiky.

Všichni byli zřejmě velmi nadšení z jeho vítězství. Dokonce i Marcus mu s úsměvem tleskal. Jedině já jsem mlčky pozoroval ten Martinusův typický úšklebek, když vybíhal na pódium.

„Děkuju! Děkuju moc!" volal, když mu ředitelka nasadila drobnou korunku a přes rameno přehodila šerpu.

„Tak, Martinusi, když už vás tady máme, smím se zeptat, jak se vám u nás na škole líbí?" optala se zvědavě.

„No, na školu dobrý." zasmál se nejen on, ale i polovina lidí v sále.

Haha, jak vtipné, Martinusi.

„Dobrá, dobrá." smála se ředitelka. „Myslím, že bychom měli vyhlásit vaši královnu, Martinusi." oznámila.

Do ruky se jí dostala další obálka, tentokrát však s dívčím jménem.

Tak strašně jsem si přála, aby to nebyla moje sestra. Kdokoliv jiný, jenom né ona.

Když už tam stojí Martinus, mohl by mě bůh ušetřit a poslat mu tam třeba Stacy.

„Královnou letošního plesu se stává naše bývalá studentka, Adel Smithová!" rozeznělo se po místnosti.

To byl snad ještě větší applause, než když šel na pódium Tinus.

Nevím, jestli to bylo tím, že ty šaty jí krásně obepínaly postavu a zvírazňovaly všechno, co měly, tudíž na ni asi byl krásný pohled, nebo tím, že mě prostě všichni chtěli naštvat, ale nelíbilo se mi to.

„Děkuju." usmívala se Adel s třpytivou korunkou na hlavě a šerpou okolo těla.

„Letos máme opravdu krásnou dvojici, ale řekněte mi, vy dva, znáte se vůbec? Nebo zde stojí dva úplně cizí lidé?" uchechtla se ředitelka.

„Ano, známe se." usmála se sestra.

„Vlastně, jsme partneři i mimo ples." zasmál se Tinus.

„Takže je to vaše přítelkyně?" zeptala se zvědavě.

„Ano, a jsem za to velice rád." přitáhl si Adel k sobě.

Všichni začali pískat a rozplývat se nad roztomilostí jejich vztahu.

Všichni, až na mě.

Seděla jsem u stolku, svírala jsem pěsti a čelisti a měla jsem co dělat, abych nevybouchla vzteky.

„Tak, ještě si vás vyfotíme, abychom pak vaši fotku mohli přidat vedle fotek vítězů z minulých let a pak už vás necháme se zase bavit." objasnila ředitelka.

Na pódium se přiřítil fotograf a mírně si je nastavil, aby fotka dopadla podle jeho představ.

Myslela jsem si, že už to horší nebude.

To jsem však zapomněla jak moc jsou ti dva schopni mě vytočit.

Těsně před tím, než fotograf stiskl spoušť, Martinus totiž Adel přetočil čelem k sobě a políbil ji.

Fotograf jejich polibek zachytil a v celém sále se opět rozezněl hlasitý potlesk a výkřiky.

Já už jsem toho však měla dost.

Naštvaně jsem vstala od stolku a bez jakékoliv omluvy, že musím na vzduch a podobně jsem vyběhla ze sálu a následně i ze školy ven.

Zde jsem si naštvaně sundala lodičky, ze kterých mě už neuvěřitelně bolely nohy a vztekle jsem sebou plácla na nejbližší lavičku.

Uvědomovala jsem si, že se chovám jako malé dítě. Věděla jsem, že pořád měním nálady i názory, že se neustále vztekám a brečím, ale bylo mi to jedno.

Všeho už jsem měla dost, všechno mi lezlo na nervy.

„Annie!" zahlédla jsem vyděšeného Marcuse vybíhat ze školy.

Já jsem však neměla náladu na to s ním mluvit.

Zvedla jsem se tedy z lavičky a i bez bot jsem si to namířila od školy pryč.

„Annie, počkej! Stůj, prosím!"