Bad Boys [Marcus & Martinus]

Smím prosit?

Annie
Stála jsem před zrdcadlem, nervózně jsem si upravovala šaty a přitom všem jsem myslela jenom na dnešní večer.

Ano, pátek večer. Večer přímo stvořený pro školní ples.

Měla jsem pocit, že se rozpadnu.

V šatech se téměř nedalo dýchat, vlasy mě z vysokého drdolu jenom tahaly a v drobných lodičkách jsem měla pocit, jako bych chodila po hřebících.

Byla jsem však ochotna tohle všechno podstoupit a přetrpět. Né kvůli plesu. Jediné, na čem mi záleželo, bylo zalíbit se Marcusovi.

Měla jsem hrozné štěstí, že mě včera našel a pozval na ples.

„Ségra, pojď už! Kluci jsou tady, můžeme jet." zavolala náhle Adel z dola, čímž mě vyrušila z přemýšlení.

Ze samého stresu jsem si ani nevšimla, že zvonili.

Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, z hluboka jsem se nadechla a vydala se dolů.

„Ale musím uznat, že vypadáš dobře." mrkla na mě Adel, když mě zahlédla na schodech.

Hned na to se mým směrem podívala i dvojčata Gunnarsenovi stojící v předsíni našeho domu v krásných tmavých oblecích.

Martinus mi pouze s mírným úsměvem zamával.

Marcus se široce usmál a popošel blíž ke schodům, na kterých jsem se nacházela.

„Ahoj." usmála jsem se, když jsem sešla k němu dolů.

„Vypadáš nádherně, Annie." šeptl místo pozdravu.

„Ale prosimtě." začervenala jsem se. „Tobě to taky moc sluší." dodala jsem.

„Tak jdeme, vy hrdličky." okřikla nás Adel, která i s Martinusem již vycházela z domu ven.

My jsme neváhali a ihned se vydali za nimi.

Nasedli jsme do auta mé sestry a všichni čtyři jsme se vydali na ples.

Adel s Martinusem celou cestu vedli v přední části vozu vášnivou debatu o borůvkových dortech, kterou jsem my s Marcusem byli nuceni poslouchat.

„Tak jsme tady, děcka." zasmála se Adel, když zaparkovala před naší školou.

To oslovení si samozřejmě nemohla odpustit. I přes to, že byla jenom o rok starší, brala nás všechny jako malé děti.

Chtěla jsem vystoupit, když se z ničeho nic otevřela dvířka vedle mě.

„Tak pojď, krásko." natáhl ke mně s úsměvem ruku Marcus.

Byl strašně roztomilý a hlavně neuvěřitelný gentleman. Ještě nikdy mi nikdo jen tak neotevřel dveře u auta, nikdo mi neřekl krásko a vlastně, nikdo nedělal ty věci, co pro mě dělal on.

S úsměvem jsem jeho ruku přijala a společně jsme se vydali na ples.

Teď už jsme však nebyli v blízkosti našich sourozenců, Adel a Martinuse. Ti šli nějaký kus za námi.

Vstoupili jsme do obrovského sálu, který se nyní hemžil studenty a kantory z naší školy.

Hrála zde hlasitá hudba, spoustu lidí tancovalo, ale co zaujalo Marcuse bylo to, že nejmíň polovina měla v ruce kelímek s nějakým pitím.

„Něco ti donesu, dobře?" řekl rychle.

„Jo, děkuju." zasmála jsem se.

Už v autě totiž mluvil o tom, že má hroznou žízeň.

„No páni! Není tohle moje nejlepší kamarádka?" zaslechla jsem za sebou hlasitý křik.

Otočila jsem se, abych spatřila Samanthu, prodírající se davem přímo ke mně.

„Ahoj, Sam!" objala jsem ji vesele.

„Zlatíčko, vypadáš úžasně!" prohlédla si mě.

„Děkuju, tobě to taky moc sluší." usmála jsme se při pohledu na její kraťoučké zelené šatky.

„Tady to máte, mladá dámo." vyrušil nás náhle Marcus s kelímkem nějakého pití.

Ani jsem nestihla poděkovat a Sam už se ujala slova.

„Né jenom, že ty vypadáš jako princezna, ty sis k sobě dokonce našla prince!" ukázala na Marcuse.

Ten se na ni překvapeně podíval, jelikož od ní komplimenty nečekal.

„Strašně vám to spolu sluší, musíte se jít určitě nechat vyfotit!" rozplývala se Sam.

„To zní dobře." usmál se Marcus. „Půjdeme?" ukázal na menší fotokoutek v rohu sálu.

Pouze jsem kývla, rozloučila se se Sam a společně s Marcusem jsme se vydali k fotokoutku.

Vyčkali jsme menší frontu a poté jsme se šli postavit před foťák.

Byla jsem připravená na fotku, když mě najednou Marcus objal jednou rukou kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Mnohem lepší." zamumlal si pro sebe. Já jsem to však slyšela a opět jsem se musela pousmát.

Nějaká dívka nás odfotila, fotky vytiskla a v obálkách nám je předala.

„Proč ti to vždycky všude tak sluší?" zeptal se Marcus, když si fotku prohlížel.

„Mně? Podívej se na sebe, ta roztomilost z tebe přímo září." zasmála jsem se při pohledu na jeho sladký úsměv.

Ještě nějakou dobu jsme obdivovali naše krásné fotky, když jsme si najednou všimli, že téměř všichni se rychle ženou na taneční parket.

Proč? Protože přijde pomalá písničky, což znamená, že se bude tančit ploužák.

Stála jsem a zmateně pozorovala ty krásné páry stojící na parketu.

Náhle si vedle mě Marcus nápadně odkašlal, jakoby mi chtěl něco říct.

„Smím prosit?" natáhl ke mně ruku trošku nervózně, když jsem se na něj otočila.

„Jistě, pane Gunnarsene." přijala jsem jeho ruku se smíchem.

Obálky s fotkami jsme odložily na nějaký stolek, ruku v ruce jsme se vydali na taneční parket a mně se tak splnilo mé přání.

Byla jsem neskutečně šťastná, že mě kolem pasu držel právě Marcus Gunnarsen.