Bad Boys [Marcus & Martinus]

Slečna Smithová

Martinus zavrávoral a poté spadl na zem.

„Au!" zasyčel bolestí.

„Jde vidět, kdo z nás dvou je silnější." odsekl jsem při pohledu na jeho bolestivý výraz.

„Hele, netuším, co máš zase za problém, ale vážně nemám nervy na to se s tebou hádat." protočil očima. Poté se pomalu zvedl ze země a odkulhal pryč. Zůstal jsem tam sám.

Annie
Seděla jsem ve třídě, která se pomalu zaplňovala studenty. Najednou jsem si všimla blonďáka vcházejícího do dveří.

Martinus šel směrem ke své lavici. Všimla jsem si, že kulhal.

„Co se ti stalo?" poukázala jsem na jeho poraněnou nohu.

„Do toho ti nic není." vyjel na mě.

„Byl to Marcus?" hned mě napadl Mac, protože jsem je tam nechala samotné. To nebyl dobrý nápad.

„Jo, byl to tvůj stupidní přítel!" zarazila jsem se. Marcus, že je můj přítel?

„Martinusi, ty moc dobře víš, že mezi náma-" vyrušilo mě vrzání židle mého údajného přítele.

Ucítila jsem mezi nimi to napětí, tak jsem se radši otočila.

Celý den se ignorovali, čímž to i mně dělali dost náročné.

Když jsem se vracela z oběda, nemohla jsem si nevšimnout Stacy a její další oběti. Vysoký černovlasý kluk na ni koukal jako na obrázek. Vypadá to na nový školní románek... Už se vážně těším až zjistí, jaká Stacy doopravdy je.

„Slečno Smithová." vykřikl radostně Martinus, když jsme vyšli ze školy. Musela jsem se otočit a přesvědčit se, že opravdu mluví na mě. Nemluvil.

Pomalu mě obešel a vydal se k dívce stojící u lavičky. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ta dívka je Adel.

Hlavně, že za mnou se nikdy podívat nepřijela. Naštvala mě.

Chtěla jsem jít k nim a vyříkat si to s ní, ale zastavila mě Marcusova ruka. Vrhla jsem po něm naštvaný pohled.

„Nech je být, Annie. Oni ti za to nestojí." zavrtěl hlavou. „Je mi jasný, že už toho máš po krk, ale tímhle se to nezlepší..." podíval se mi hluboko do očí.

„Ale-" chtěla jsem něco říct, ale jeho uklidňující hlas mi to nedovolil.

„Měla bys na to přestat myslet. Na všechno." zašeptal. „Víš co? Dneska tě vezmu na pouť a pořádně si to užijeme." usmál se na mě.

„Půjdu ráda, ale musíme jít hned, protože doma teď budou oni dva." ukázala jsem na Martinuse a Adel stojící kus od nás.

„Dobře, jenom si po cestě hodím věci domů, souhlas?" zasmál se. Jenom jsem kývla a už jsme kráčeli od školy.

Po cestě jsme si oba odložili věci u Gunnarsenů doma.

První věc, kterou jsme udělali po příjezdu na pouť byla koupě zmrzliny.

„Tak, co bys chtěla podniknout nejdřív?" zeptal se mě Marcus s kopečkem čokoládové zmrzliny v ruce.

Rozhlédla jsem se po pouti a když mé oči spatřily horskou dráhu, měla jsem jasno.

„Pojďme tam, prosím!" zavolala jsem na Marcuse.

„Vážně?" podíval se na mě vystrašeně.

„Neříkej mi, že se bojíš." zasmála jsem se. Marcus se začervenal.

„Půjdu s tebou, ale jestli umřu, máš mě na svědomí!" zasmál se.

Naštěstí zde nebyla moc dlouhá fronta, takže jsme nemuseli čekat.

Hned, co jsme nasedli do vozíku mě Marcus křečovitě chytil za ruku. Nechápavě jsem se na něj podívala, jelikož mě to mírně překvapilo.

Vypadalo to, že on si až po chvíli uvědomil, co udělal a rychle ruku odtáhl. Viděla jsem, jak velký má strach.

„Neboj se." usmála jsem se a přitáhla si jeho ruku zpět k sobě.

Při každé zatáčce stiskl moji ruku pevněji.

„No vidíš, nebylo to tak hrozný, ne?" zasmála jsem se při pohledu na jeho bledou tvář.

„Asi hodím šavli." zasmál se.

„Za to, že jsi to vydržel si teď můžeš vybrat atrakci." řekla jsem.

„Vystřelíš mi medvěda." ukázal posměšně na stánek s plyšovými medvídky.

„To bude hračka." ušklíbla jsem se.

Hned po tom, co nám muž ve stánku vysvětlil, jak získat medvěda jsem začala střílet.

„Hmm, máš parádní mušku." vysmál se mi Marcus po té, co jsem se ani jednou netrefila.

„Tak si to zkus sám!" vrazila jsem mu do ruky umělou pistolku.

„Sleduj a uč se." nadzvedl koutek úst.

S údivem jsem sledoval každou bezchybnou trefu. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale on vážně trefil všechno. Jako odměnu také vyhrál toho největšího medvěda.

„Zas tak těžký to nebylo." zasmál se a do ruky mi hodil obrovské plyšové zvíře.

„Hej, ale nosit ti ho nebudu." snažila jsem se mu medvěda vrátit.

„Nech si ho. Je pro tebe." uculil se na mě. Takového medvěda jsem chtěla už od dětsví a teď ho mám...díky němu.

„Pojďme na kolotoč!" zajásal dřív, než jsem mu stihla poděkovat.