Bad Boys [Marcus & Martinus]

Neopouštěj mě

„Konečně jsi tady!" slyšel jsem Adelin tlumený hlas přes nemocniční dveře.

„Promiň, že to tak trvalo." zašeptal další, mně dobře známý hlas.

Chvíli se ještě o něčem bavili, než vstoupili dovnitř do pokoje.

„Ahoj, brácho." ucítil jsem na svém rameni něčí dotek.

Zvedl jsem hlavu, abych spatřil lehce usmívajícího se Martinuse. Kousek za ním stála Adel.

Bez pozdravu jsem sklopil hlavu zpět k dívce ležící na nemocničním lůžku.

„Jak dlouho už tady jsi?" zeptal se po chvíli bolestivého ticha.

„Sedí tam už přes 3 hodiny." zašeptala Adel, když pochopila, že odpovídat nebudu.

„Ty ji hlídáš, viď?" přikrčil se ke mně Martinus.

Já jsem pouze mrzutě kývl, stále jsem se však díval na Annie.

„Bude šťastná, až se probudí a uvidí tě."  usmál se na mě povzbudivě.

„Co když už se neprobudí?" podíval jsem se na něj konečně.

Jeho úsměv rázem zmizel.

Chvíli na mě koukal, potom se otočil na Adel, nakonec se vrátil zpět ke mně.

„Probudí se, neměj strach." poplácal mě po zádech.

Byl jsem rád, že přišel. Vždycky mi uměl pomoct, vždycky tady pro mě byl.

Ani on mi však v tuhle chvíli nedokázal zvednout náladu.

Pořád jsem se díval na její nehybnou tvář. Pozoroval jsem, jak v hadičkách protíkají nejpodivnější tekutiny, pevně jsem k sobě tiskl její ledovou dlaň.

Zajímalo mě, co se jí asi honilo hlavou. Chtěl jsem vědět, jestli mě slyší, jestli vnímá, co se kolem ní děje.

„Marcusi, myslím, že už bychom měli jít domů." promluvil na mě opět Martinus po nějaké době.

„Cože?" otočil jsem se na něj nechápavě.

„Už je pozdě, musíme jít. Doma se najíš, vyspíš a zítra, hned po škole sem můžeš zase zajít." navrhl mi vřele.

„Ne! To v žádném případě!" bránil jsem se.

„Noták, Marcusi," začala Adel jemně. „návštěvní hodiny už dávno skončily. Nebylo lehké je přemluvit, abys tu mohl zůstat o dvě hodiny dýl." pokrčila rameny.

„Tak je přemluvíme na víc hodin." otočil jsem se zpět k Annie.

„Hele, až se probudí, zavolají nám a my za ní hned pojedeme, jo?" ukázala na svou sestru.

„Vy si klidně přijeďte! Já nikam jezdit nebudu, protože až se probudí, budu tady s ní." zamračil jsem se.

„Marcusi, nemůžeš tu zůstat přes noc. Musíš jít domů a do školy, musíš být v klidu." řekl Martinus vážně.

„V klidu budu jenom tady." zašeptal jsem.

„Marcusi..." zakroutil hlavou můj bratr.

„Nechte mě tady, prosím." otočil jsem se zpět na ně.

Oni stáli a smutně na mě koukali.

Věděli, jak jsem se cítil. Viděli, jak moc mě to bolelo.

„Zkusíme ti tady zařídit jednu noc." řekla pak Adel.

Martinus se na ni trochu překvapeně podíval, pak však kývl a společně s ní vyšel z pokoje ven.

Netrvalo dlouho a vrátily se zpátky.

„Sestry nevypadaly moc nadšeně, ale prý tu výjímečně můžeš zůstat." usmála se lehce Adel.

„Mluvil jsem s mámou a domluvili jsme se, že tě zítra omluví ze školy, takže tu můžeš zůstat až do zítřejšího odpoledne, kdy si pro tebe přijedu, dobře?" nadzvedl obočí Martinus.

„Dobře, děkuju vám." usmál jsem se tak, jak jen to šlo.

„Tak se měj a kdyby něco, volej." pousmál se Martinus.

„Hlavně se ničeho neboj, ona se brzo probudí a všechno bude v pořádku." usmála se Adel.

Pak už se se mnou rozloučili a ruku v ruce vyšli z pokoje a následně i z nemocnice ven.

Zůstal jsem zde sám.

Tedy, né úplně sám. Byla tu se mnou Annie, přesto jsem se však cítil osamělý.

Ležela v té posteli a tak klidně oddechovala.

Nemluvila, nehýbala se, pouze zde byla.

„Pane Gunnarsene?" otevřely se náhle dveře od pokoje.

Stála v nich drobná zdravotní sestra se zrzavými vlasy a v ruce držela deku s polštářem.

„Tady máte nějaké věci na spaní." podala mi věci do ruky.

Byla v celku mladá a jako jedna z mála těch sester na mě nekoukala, jako na dalšího pacienta, o kterého se musí horlivě starat.

„Děkuju." usmál jsem se lehce.

„Kdyby se něco dělo, stačí stisknout támhleto tlačítko." ukázala kousek za mě. „Dobrou noc." pousmála se, pak už vyklouzla z pokoje pryč.

Já jsem se uvelebil v křesle, ve kterém jsem seděl a následně jsem opět chytil chladnou ruku dívky ležící přede mnou.

Párkrát jsem po její dlani přejel svým palcem, poté jsem jí pevně stiskl.

„Nevím, jestli mě teď slyšíš, Annie," zašeptal jsem. „ale jestli ano, tak ti chci říct, že tady s tebou budu až do úplného konce. Budu tady, nikam neodejdu." tiskl jsem její dlaň víc a víc.

Do mých očí se lehce navalily slzy. Nechtěl jsem brečet, nechtěl jsem ukazovat světu, jak slabý jsem byl.

„Nikdy tě neopustím, nikdy tě už nenechám samotnou. Budu tady, budu na tebe dávat pozor a budu se o tebe starat." zašeptal jsem k ní.

Po mých tvářích začaly pomalu stékat slzy.

„Jenom tě žádám, ty neopoustěj mě." vzlykl jsem do prázdna.

Snažil jsem se být silný, opravdu jsem se snažil.

Bohužel, svět našel moji jedinou slabinu.

Annie Smithovou.