Bad Boys [Marcus & Martinus]

Operační sál

Annie
Ležela jsem na nemocničním lůžku a znuděně koukala do svého mobilu.

V nemocnici jsem byla již třetím týdnem a stále jsem se nemohla bezbolestně posadit, či postavit.

Čas tady utíkal pomaleji, než kdekoliv jinde, i ve škole by to bylo rychlejší.

Občas za mnou ale chodily návštěvy. Marcus se za mnou jezdil dívat každý den po škole, Adel s Martinusem zde taky byli často a čas od času mě přijela pozdravit třeba i Sam nebo Dylan.

Bohužel, nemohli tu se mnou být pořád.

Netrpělivě jsem odpočítávala nekonečné minuty do Marcusova příchodu, když se konečně rozrazily dveře od mého pokoje.

„Ahoj, princezno!" pozdravil mě vesele.

Hned po tom ke mně došel a jemně mě políbil na čelo.

„Konečně jsi tady!" zaradovala jsem se.

„To ses na mě tak těšila?" zasmál se.

„Jo, jsi moje jediná záchrana od té strašné nudy." uchechtla jsem se.

On se pouze zasmál, pak už mi začal vyprávět, co všechno se zase stalo ve škole.

Normálně by mě asi nebavilo každý den poslouchat v podstatě tu samou historku o škole, teď jsem za to byla vděčná.

„A abych nezapomněl, Melody tě pozdravuje a doufá, že se brzo uzdravíš." dokončil Marcus svůj projev.

„Melody?" nadzvedla jsem obočí nechápavě.

„Jo, taková ta menší, co se baví s Jes-" přerušila jsem ho.

„Já vím, kdo to je. Jenom nechápu, proč by mě měla zrovna ona pozdravovat." zakroutila jsem hlavou.

„Nevím, nějak jsme se o tobě bavili a ona mi řekla, ať ti to vyřídím." pokrčil rameny.

„Takže ty se bavíš s Melody, jo?" nadzvedla jsem obočí.

„Jenom trochu, jsme kamarádi."

„Takže hned, jak nejsem ve škole už balíš holky, jo?" zasmála jsem se.

„Nikoho nebalím, Annie." uchechtl se.

„To bys ani neměl, máš totiž mě." podotkla jsem.

„Přesně tak," naklonil se ke mně. „mám tebe." políbil mě na rty.

Jeho rty byly tak jemné.

Celý ten okamžik byl tak krásný, cítila jsem se dobře, klidně.

Tedy, dokud se však z ničeho nic mým hrudníkem nerozproudila otřesná bolest a já jsem tak musela Marcuse odstrčit.

„Pr-promiň, já jen-" snažila jsem se mu to nějak vysvětlit.

Bohužel, křečovitá bolest mě nenechala ani dokončit větu.

„Annie, jsi v pořádku?" zeptal se trochu nervózně.

„J-já, n-ne." koktala jsem.

Marcus na nic nečekal a rychle vyběhl z pokoje ven. Pár sekund na to se vrátil s nějakým doktorem.

Ten poznal, o co jde, hned jak vešel do pokoje, jelikož si na pomoc okamžitě zavolal dvě sestry.

„Co se děje?" zeptal se Marcus doktora vyděšeně.

„Zřejmě se rozkrvácel nějaký z již zašitých orgánů. Vaše přítelkyně bude muset na další operaci." řekl doktor v rychlosti.

„Co-cože?" vyvalila jsem oči.

„Nemějte strach, slečno Smithová, všechno bude v pořádku." snažila se mě uklidnit jedna ze sester.

Ty už obě chystaly mé lůžko k převozu, zřejmě na operační sál.

„Nedělala nějaké prudké pohyby? Nerozrušil jste ji nějak?" zeptal se doktor Marcuse.

„Nevím, myslím, že ne." zakroutil hlavou nervózně.

Doktor pouze podezíravě kývnul, pak už řekl sestrám, kam mě mají odvést a koho mají na operaci zavolat.

„Annie, neboj se, zvládneš to!" zavolal na mě Marcus těsně před tím, než mě odvezly do nějaké místnosti.

Pomalu jsem přestávala vnímat. Bolest se rychle rozlévala po celém těle a stále víc a víc mě svírala.

Poslední věc, co jsem viděla byl ten podivný strop plný velkých světel a hlavu jedné ze sester.

Pak už jsem přestala vnímat úplně.

Marcus
Vyděšeně jsem se posadil na kovovou židli na chodbě před místností, do které Annie před nějakou chvílí odvezly.

Několikrát jsem si přehrál to, co se dělo v pokoji, než jí začalo být špatně.

Snažil jsem se přijít na to, čím jsem jí mohl rozrušit, čím jsem jí ublížil.

Jediné, co mě napadalo byl nějaký nechtěný pohyb při tom polibku.

Možná jsem se o ní omylem opřel, nebo něco takového.

Každopádně jsem začínal mít výčitky svědomí.

Už zase jsem jí ublížil. Zase ji kvůli mně odvezli na sál.

Stále jsem před sebou měl ten její vyděšený pohled, když slyšela, že musí na další operaci.

Bolelo mě to.

Úplně přesně jsem nevěděl, jak se cítila. Věděl jsem ale, že měla strach.

Bála se každé kontroly, každého vyšetření. Měla strach, že se její stav zhorší.

Nechtěla brát prášky, nechtěla být každou chvíli kontrolovaná.

Chtěla chodit do školy, chtěla být venku s přáteli, chtěla se bavit.

Chtěla všechno zpátky.

A i když jsem jí neviděl do hlavy a nevěděl jsem, co si myslí, byl jsem si jistý, že přesně tyhle věci cítila.

Věděl jsem, že chtěla zase fungovat jako normální holka. Chtěla se postavit, chtěla jít ven, mezi lidi.

Já jsem jí ale o tu možnost připravil.

Vymyslel jsem to příšerné rande a všechno jsem tím zkazil.

Nevěděl jsem to, ale tím hloupým nápadem jsem ji měl nakonec připravit úplně o všechno.