Bad Boys [Marcus & Martinus]

Spolu

Seděl jsem v křesle a unaveně pozoroval pípající přístroje vedle sebe.

Bylo půl sedmé ráno a i když jsem si vždycky myslel, že být vzhůru tak brzo bylo nemožné, seděl jsem zde s otevřenýma očima.

V noci jsem toho moc nenapsal, ono to v nemocnici ani nejde.

„Dobré ráno!" rozrazila náhle dveře jedna ze sester.

„Dobré ráno, slečno." pozdravil jsem ji nazpátek.

Sestra mě s lehkým úsměvem obešla, aby se dostala ke všem těm přístrojům a se zájmem je začala kontrolovat.

„Jak jste se vyspal?" zeptala se po chvíli.

„Nic moc, ale pochybuji, že se zde vůbec někdo v klidu vyspí." pokrčil jsem rameny.

„Nic moc? To kvůli téhle slečně, viďte?" ukázala na Annie.

Já jsem pouze kývl.

Sestra se široce usmála a dál se věnovala pípajícím bedýnkám.

„Takové kluky, jako jsi ty tu moc často nemíváme." začala mi tykat.

Není čemu se divit, byla nejméně o 20 let starší než já. Přesto mě to, co řekla zarazilo.

„Kluky jako jsem já?" podíval jsem se na ni nechápavě.

„Většinou se zde přítel pacientky ukáže až nějakou dobu po tom, co se ona probudí. Ty tu ale sedíš už dva dny a trpělivě čekáš." usmála se.

Potom mě znovu obešla, natřásla Annie peřinu a už se chystala vyjít z pokoje pryč, když se najednou zastavila a otočila se na mě.

„Neboj se, ona se probudí. A bude moc šťastná, až tě uvidí." pousmála se.

Potom už za sebou zavřela dveře a někam odešla.

Já jsem se musel pousmát. Byl jsem šťastný, že mě zde měli za skvělého partnera.

Bohužel, já jsem se tak necítil.

Bolelo mě zde sedět a koukat se na to, co jsem způsobil.

Kdybych jí alespoň šel naproti, kdybych to hloupé rande vůbec nevymýšlel, všechno by bylo v pořádku.

A když jsem nad tím tak přemýšlel, zase mě ten úsměv přešel.

Musel jsem sklopit hlavu, protože když jsem se na ni koukal, viděl jsem všechny ty krásné momenty a chvíle, co jsem s ní prožil.

Nedokázal jsem si ani představit, že by všechny zmizely, že by ona zmizela.

Chyběla mi.

Chyběl mi její smích, její hlas, její nádherné oči.

Nejvíc ze všeho jsem však postrádal ten pocit výjimečnosti, který ve mně uměla vyvolat jedině ona.

Vedle ní jsem se cítil sám sebou, cítil jsem se úžasně, nezastavitelně.

Teď jsem tu však seděl s její malou rukou ve svých dlaních a jediné, co jsem cítil byla bolest. Bolest a smutek.

Jen tak jsem zde seděl se svěšenou hlavou a nešťastně koukal do země, když jsem najednou ucítil stisk.

Stiskla mou ruku.

Rychle jsem tedy zvedl hlavu, abych zjistil, zda-li už je vzhůru, nebo už opravdu blázním.

Hned, co jsem se na ni podíval, spatřil jsem ty dvě překrásné oči.

Koukaly se přímo na mě a nechápavě zkoumaly můj obličej.

„Annie!" vyjekl jsem nadšeně.

„Marcusi?" ujistila se, zda-li jsme to opravdu já.

„Annie, ty jsi vzhůru!" objal jsem ji radostně.

Ona mě mírně zmateně objala nazpět.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se rychle.

„Bolí mě hlava a-" chtěla se posadit. „Au!" zasyčela bolestí.

Zapomněl jsem, jak vážná její zranění vlastně byla. Vnitřní krvácení, zlomená žebra, to není žádná legrace.

„Lež, lež!" položil jsem ji rychle. „Někoho zavolám, dobře?" pousmál jsem se, hned na to jsem vyběhl z pokoje ven.

Za nedlouho jsem se vrátil zpět s blonďatou sestrou a tím doktorem, co Annie operoval.

„Dobrý den, slečno Smithová." usmál se vřele.

„Dobrý den." pozdravila Annie nazpět trochu nervózně.

„Tak co? Jak se cítíte?" optal se.

Annie mu řekla, co všechno jí bolí a doktor jí na zase řekl, co všechno smí a nesmí dělat a jak teď bude její léčba pokračovat.

Říkal, že na školu, či domov může rychle zapomenout, že si zde pobude ještě nějakou dobu.

Také zmínil, že se teď pár dní nebude moct postavit, či posadit.

Nakonec ji upozornil na různé následky, pak už i se sestrou odešel.

„Achjo." povzdechla si tiše.

„Copak je?" optal jsem se starostlivě.

„Nic, je to prostě na nic." prohlédla si infuze ve svých rukách.

Bylo mi jí líto. Věděl jsem, že měla strach, že se bála všeho, co jí čekalo. Taky jsem si však byl jistý tím, že to zvládne.

„Pár týdnu v nemocnici a všechno bude zase v pořádku." usmál jsem se. „Zvládneme to, spolu." dodal jsem.

Ona se na mě podívala a lehce se usmála.

„Spolu." chytila mě za ruku.

Já jsem ji pevně stiskl a s lehkým úsměvem jsem se na ni zadíval.

„Už nikdy se ti nic nestane, to ti slibuju." zašeptal jsem.

Ona se pouze usmála a mou ruku si přitáhla blíž k sobě.

Následně se k ní přitulila jako k plyšákovi a pomalu zavřela oči.

„S tebou se mi nikdy nic nestane." zašeptala.

Myslel jsem si, že říká pravdu.

Bohužel jsem nevěděl, že nás čekalo něco, na co jsem ani já nebyl připravený.

Čekalo nás něco, co jsem ani já nedokázal zachránit.