Bad Boys [Marcus & Martinus]

Falešný smích

Marcus
Dny utíkaly rychle, jako voda. Ani jsem si to neuvědomil a už byl čtvrtek.

Čtvrtek ráno, den před školním plesem a já jsem stále neměl doprovod.

Rozhodl jsem se to však příliš neprožívat.

Je to přece jenom můj první ples, takže se při nejhorším můžu vymluvit na to, že jsem nevěděl, že mám mít doprovod nebo něco podobného.

Navíc, radši zůstanu doma, než abych se díval na to, jak Annie tancuje s ostatními kluky.

Vlastně, mám na to si najít dívku ještě celý den, ne? A zázraky se dějí, ne? Třeba někde na poslední chvíli ulovím nějakou chudinku bez doprovodu.

„No a potom jsem spadl!" smál se vedle mě Tinus povídající nějakou historku při cestě do školy.

„Aha." zamumlal jsem nezaujatě.

„Proč se nesměješ? Poslouchal jsi mě vůbec? Vždyť je to děsně vtipný!" otázal se nechápavě.

Neodpověděl jsem. Neposlouchal jsem ho. Je možné, že ta historka byla opravdu legrační, ale já jsem byl myšlenkami úplně jinde.

„Marcusi, co je s tebou?" šťouchl do mě.

„Nic." zatřásl jsem hlavou.

„No ták! Zasměj se přece trochu! Annie by se nelíbilo, že se mračíš." zašklebil se.

„Annie by to totiž vůbec nezajímalo." odsekl jsem a přidal do kroku, abych nemusel snášet jeho posměšné poznámky.

„Tak o to tady jde! Ty jsi naštvaný, protože Annie se teď tak moc baví s Cameronem a na tebe se úplně vykašlala, že jo?" doběhl mě.

Mlčel jsem. K mému nešteští měl totiž pravdu. Naprosto vystihl důvod mého vzteku. Zase to byla Annie.

„Já jsem ti říkal, že ti ublíží." usmál se vítězně. „No, když už jsme u toho plesu, našel jsi už někoho, kdo tam s tebou půjde?" změnil téma, když viděl můj naštvaný výraz.

„Ne, nemám. Víš, já na ten ples asi ani nepůjdu." zamumlal jsem.

„Musíš jít! Musíš vidět, jak tvůj brácha a jeho holka vyhrávají krále a královnu plesu!" rozhodil rukama.

„Král a královna plesu? Já myslel, že taková ocenění se dávají jen ve filmech." zasmál jsem se.

„Četl jsem to na těch webovkách. Bude se o to nějak hlasovat, nebo něco takového a já jsem si jistý, že vyhrajeme my." usmál se radostně.

„Super. Další důvod, proč tam nejít." uculil jsem se sarkasticky.

To už jsme ale byli u školy.

U skříněk jsem letmo zahlédl Annie a Camerona. Tentokrát jsem však neměl potřebu se na ně dívat, nebo se s nimi bavit.

Nechtěl jsem se zase zbytečně rozčílit.

Annie
Stála jsem ve škole, opřená o svou skříňku a opět se smála tím falešným smíchem.

Ano, samozřejmě, že jsem to dělala kvůli Cameronovi a plesu.

Už byl totiž čtvrtek a on mě pořád nepozval. Čím dál tím víc jsem se bála, že k tomu ani nedojde, což mě nutilo s ním víc a víc flirtovat, což se mi ani trochu nelíbilo, ale nic jiného mi nezbývalo.

„Zítra je vlastně ten ples, že?" poukázala jsem nenápadně a plakát ohledně plesu za Cameronem.

„Ty jo, to už je zítra?" ohlédl se na plakát a poté své oči přesunul zpět na mě.

„Uběhlo to rychle, co?" zasmála jsem se.

„Jo, s tebou čas ubíhá hodně rychle." usmál se.

Usmála jsem se nazpět, falešně. Ta věta, co řekl mě totiž vyděsila. Nechtěla jsem, aby ke mně začal cítit něco víc, než kamarádství.

„Máš nějaký doprovod?" vyrušila mě náhlá otázka.

„Nemám..." mrkla jsem na něj.

Věděla jsem, že už to mám v kapse.

On teď řekne, že doprovod taky nemá a že by bylo fajn, kdybychom tam šli spolu. Já řeknu, že je to super nápad a že s ním ráda půjdu. Konec, vyřešeno.

„Oh, vážně?" podíval se na mě překvapeně.

S úsměvem jsem kývla. Byla jsem šťastná, že mě konečně pozve a já se přestanu stresovat.

„No, v-víš, Annie..." zakoktal se. „Já bych tě moc rád pozval a byl bych opravdu šťastný, kdybych tam s tebou mohl jít, protože jsi hrozně super holka, ale já už doprovod mám." podíval se na mě s lítostí v očích.

Najednou mi úsměv z tváře zmizel. Nevěřila jsem tomu, co mi právě řekl.

Opravdu jsem tak strašně hloupá, že jsem se před ním přetvařovala a flirtovala s ním a nedošlo mi, že už určitě někoho má?

Smithová, ty vážně používáš mozek.

„Aha..." vyklouzlo mi ze rtů.

„Víš, doprovod jsem si našel ještě před tím, než jsme se spolu začali bavit. Promiň, moc mě to mrzí." šeptl.

„Jasně, v pohodě." usmála jsem se, opět falešně.

„Vážně? Hele, ale určitě tam musíš jít, abychom si spolu alespoň zatancovali." usmál se.

„Jo, to bude super." kývla jsem hlavou.

„Dobře, tak se zatím měj." objal mě a následně odešel někam pryč.

Náhle zazvonilo na znamení začátku hodiny. Poslední studenti, co se zde nacházeli, se rychle rozběhli do svých tříd.

Já jsem však nebyla schopna udělat jakýkoliv pohyb.

Jsem tak příšerně naivní, tak strašně hloupá.

Ubližovala jsem sobě, svému okolí a ještě ublížím Cameronovi, až zjistí, že k němu nic necítím.

A proč? Abych nakonec stejně zůstala sama.

Se slzami v očích jsem se sesunula k zemi, na studenou podlahu a nešťastně jsem zabořila hlavu do svých dlaní.

Brečela jsem, nahlas. Měla jsem však za to, že mě nikdo neslyší, všichni se přeci učili.

Opět jsem se mýlila.

„Annie?" zaslechla jsem najednou.

Tak schválně, kdo všechno byl včera na koncertě v Praze?🤩