Bad Boys [Marcus & Martinus]

Neměl jí to říkat

„Víš ona..."

„Melody! Vždyť to víš! Nedělej, že ne! Nenuť je na to teď myslet." přerušil mě výkřik rozzlobené Stacy.

„Stacy, já to nevím. A moc by mě to zajímalo..." zamumlala Melody.

„Hej Tinusi, jsme doma." zavolal na mě Marcus ode dveří našeho domu.

„Tak zase příště dámy." zavolal na ně můj bratr.

„No bezva, teď se to nedozvím." zamračila se Melody, ale já věděl, že naštvaná není. Ty tři odešly a já vešel do domu.

„Macu?" zeptal jsem se opatrně svého bratra, když si sedl na pohovku a zapnul telefon.

„Co je?" odpověděl zaneprázdněně s pohledem upřeným do telefonu.

„Víš jak jsme šli domů a Stacy začala mluvit o Annie?" začal jsem.

„Hmmm." zamrmlal.

„Všiml jsem si, že jsi byl smutný, když jsi o ní mluvil. Ona ti snad chybí?" to co jsem řekl, ho donutilo zvednout hlavu. Chvíli na mě zíral, ale poté se podíval zpět do telefonu.

„Ne." odpověděl.

„Fakt ne? Vypadal jsi dost smutně." snažil jsem se to z něj vytáhnout.

„Tinusi! Nechybí mi! Přestaňme se o tom bavit." vyjel na mě.

„Fajn, klídek." protočil jsem očima a šel jsem si sednout za ním.

„Víš, co nechápu?" začal najednou mluvit. „Proč to udělala... To prostě nepochopím." zakoukal se do země. Byl smutný. Ona mu chybí.

„Macu, vždyť jsme to mohli čekat. Stává se to vždycky, když potkáme fajn holku." řekl jsem.

„Ale proč zrovna ona?" zasmutněl.

„Marcusi, ona ti chybí!" vykřikl jsem.

„Nechybí mi, jasný?! Jenom nechápu proč to udělala." naštval se.

„Ale jo, chybí ti. Je ti to líto jako nikdy v životě." založil jsem si ruce na hrudi.

„Ne!" vykřikl.

„Ale jo! Vždyť se na sebe podívej." zasmál jsem se.

„Podle mě chybí tobě. Pořád o ní mluvíš a ptáš se všech okolo sebe, jestli ji znají a jestli jim chybí!" zakřičel.

„No to teda ne!" začal jsem se bránit.

„Ale ano! Proč se na ni teda ptáš? Proč o ní teď mluvíš? Kdyby ti nechyběla, ani si nevzpomeneš!" vykřikl a odešel z obýváku pryč.

Nad tím, co řekl jsem se musel zamyslet. Proč na ni vlastně myslím? Vždyť je to falešná a zlá holka. Nesnáším ji. Nechybí mi, nebo snad ano?

„Ahoj!" vyrušil mě z přemýšlení hlas mé mladší sestry Emmy.

„Nazdar, jak ses měla?" pozdravil jsem ji s úsměvem.

„Ale jo, dobrý. Kde je Mac?" rozhlížela se po místnosti.

„Myslím, že šel do pokoje." řekl jsem a sledoval jak Emma utíká za Marcusem do pokoje.

Seděl jsem na pohovce a koukal se do mobilu. Najednou mi došla zpráva.

Dneska přijedu domů později, pohlídejte Emmu, jasné?
-Táta

No bezva... Musím ji hlídat. Proč já? Protože Marcus je uražený a starat se o ni určitě nebude.

„Tinusi?" zeptala se Emma, která už zase seděla vedle mě.

„Ani jsem si nevšiml, že jsi přišla." zasmál jsem se.

„Martinusi, Mac se na tebe zlobí." zamumlala.

„Cože? Proč?"

„Prý jsi na něj zlý a říkal jsi něco co není pravda." posadila se ke mně blíž.

„Emmo, prosimtě. Tohle neřeš. My si to mezi sebou vyříkáme, jo?" usmál jsem se.

„Co jste si udělali? Tak poslední 3 dny jste na sebe hnusní." zeptala se smutně.

„No víš..." začal jsem. Nevím, jak mám dítěti vysvětlit to, co nám Annie udělala.

„Jedna naše kamarádka nás rozhádala." zamumlal jsem.

„Annie?" usmála se.

„Emmo? Jak to sakra víš?" trochu mě to vyděsilo. Jestli ví, co nám udělala, ví to i rodiče. To není dobrý.

„Mac o ní mluvil." povzdechla si a sedla si mi na klín.

„Vážně? A co říkal?" zajímalo mě.

„Že byla moc hodná. Byla prý fajn a měla moc dobré srdíčko." rozzářila se. „Tinusi, já bych ji chtěla poznat." podívala se mi do očí. Tahle věta mě zarazila. Ona chce poznat Annie? To snad nemyslí vážně.

„Emmo, to nejde."

„Ale proč ne? Vždyť je to vaše kamarádka." nechápavě se na mě podívala.

„No...právě, že už není. Annie nám udělala něco moc špatného. Nech to být. Radši mi řekni, co by sis dala k večeři." pobídl jsem ji.

„Ale Marcus o ní tak hezky mluvil. Nemůže být zlá." zadívala se na svoje malé nožky.

„Nech to být, ano?"

„Dám si pizzu." zamračila se a slezla z mého klína.

„Fajn." zasmál jsem se a šel jsem objednat pizzu.

„Tak, tady je vaše pizza." usmál se na mě poslíček a po zaplacení odešel.

„Emmo! Mám tu pizzu!" vykřikl jsem a šel do obýváku s papírovou krabicí pizzy v rukou. Když jsem přišel, uviděl jsem Emmu s Marcusem. O něčem si povídali a oba se usmívali.

„Jé! Jídlo!" vykřikla najednou a rozběhla se ke mně. Marcus se na mě podíval, jakože nikam nejde, ale poté se k nám s jezením přidal.

„Marcusi." okřikl jsem svého bratra, když Emma odešla do svého pokoje.

„Co zas?" protočil očima.

„Nezatahuj do toho s Annie Emmu. Je malá. Takový věci ještě nechápe!" byl jsem naštvaný. Vůbec jí to neměl říkat.

„Chtěla to vědět." zamumlal.

„To co se děje ve škole, zůstane ve škole. Prostě jí o tom už nic neříkej! Dělá si o nás starosti." řekl jsem.

„Fajn. Už se o tom ani nezmíním." řekl a odešel. Poklidil jsem krabici od pizzy a odešel jsem do svého pokoje.

Když jsem ráno vešel do třídy, uviděl jsem Annie. Seděla tam a nešťastně a zničeně koukala před sebe. Možná mi chybí, ale to co udělala bylo přes čáru. Schválně jsem se usmál, aby věděla, že jsem rád, že toho teď lituje.

Strašně moc děkuju za 1000 přečtení. Moc si toho vážím. Jste úžasní!