Bad Boys [Marcus & Martinus]

Chyba

Došel jsem domů, kde už na mě čekal Marcus.

„Tak co? Co ti řekla? Vyřešil jsi to?" začal rychle.

„Nic. Nevyřešilo se nic." řekl jsem smutně, ale s úsměvem. Musel jsem pořád myslet na Adel. Věděl jsem, že teď bych si měl spíš lámat hlavu s Annie, ale nemohl jsem myslet na nic jiného, než na to, co se tam stalo.

„Cože? Jak jako nic?" vyděsil se Marcus. Nebyl jsem schopen mu odpovědět. „Martinusi, vnímej mě!" zatřásl se mnou, abych se trochu probral.

„Annie má hezkou sestru." vypadlo ze mě najednou. Marcus se na mě nechápavě podíval.

„Martinusi, je ti něco? Co se tam stalo?" nadzvedl tázavě obočí.

„Já...víš..." nevěděl jsem, jak začít.

„Mluvil si s Annie?" podíval se na mě.

„No, vlastně ani ne." řekl jsem.

„Můžeš mi vysvětlit, proč si tam sakra chodil, když jsi vůbec nic nevyřešil?! Co jsi tam dělal?" naštval se Marcus.

„Já jsem s ní chtěl mluvit, ale ono to nějak nešlo." řekl jsem nevinně. „Nemluvil jsem s Annie, protože jsem mluvil s její sestrou." pokrčil jsem rameny.

„Bože, ty jsi idiot." plácl se do čela a odešel do pokoje. Nijak jsem to neřešil a šel jsem se najíst.

Marcus
„Dneska vás můžu zavést do školy, ale musíte si pospíšit." usmál se na mě táta u snídaně.

„Jasně, budeme rychlí, že Martinusi?" šťouchl jsem do něho loktem.

„Samozřejmě." protočil očima a do pusy si vložil další lžičku s ovesnými vločkami. Já už jsem měl dosnídáno, tak jsem poklidil svůj talíř a šel jsem si nachystat věci do školy.

„Tak se mějte hezky." usmál se na nás táta, když jsme vylezli z auta.

„Ahoj, ahoj." zamumlal Martinus a nechal tátu odjet.

S úsměvem jsme se vydali rovnou do školy. Když jsme však přišli ke skříňkám, úsměv nás přešel. Stála tam Annie. Kdo taky jiný, že?

Rozhodl jsem se nevšímat si jí. Martinus měl však jiné plány.

„Ahoj Annie!" zakřičel na ni s úsměvem. Zvedla hlavu od svých učebnic a podívala se našim směrem. Svůj pohled zabodla nejdřív do mě, ale potom jej přemístila na Martinuse.

„Ahoj Martinusi, nechceš k nám dneska přijít a užít si s Adel?" usmála se sarkasticky. Potom prudce zabouchla dvířka od své skříňky a odešla pryč.

„Martinusi, děláš si srandu?" podíval jsem se na něj, když mi došlo, jak to Annie myslela.

„Co je?" nechápal.

„Ty jsi měl včera něco s její sestrou?!" vyjel jsem na něj.

„No.. svým způsobem ano, ale nic vážného." usmál se a odemčel svoji skříňku.

„Počkej, cože? Ty jsi s ní vážně něco měl? Martinusi, přeskočilo ti?!" začal jsem na něj křičet.

„Klid, prosimtě uklidni se." řekl Martinus. Vypadal naprosto klidně. Asi mu nedocházelo, že to, co udělal, ať už to bylo cokoliv, se stát nemělo.

„Jak mám být klidný, když sis něco začal se sestrou holky, která nás absolutně nenávidí?!"

„Nic se nedělo, Marcusi." vytáhl si ze skříňky poslední učebnice a pomalu ji zamčel.

„Tak proč ti Annie řekla to, co řekla?" nechápal jsem.

„No, ona si asi myslí, že něco bylo, ale nebylo. Prostě vešla do kuchyně zrovna, když jsem se chystal Adel políbit, ale nestalo se, takže klid." pokrčil rameny.

„A proč jsi mi to včera neřekl?!"

„Řekl. Řekl jsem, že jsem mluvil s Adel, né s Annie." usmál se klidně.

„Já mám na mysli to, proč jsi mi neřekl, že jsi tam s Adel-" přerušil mě.

„Neptal ses." řekl a odešel od skříněk pryč. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Nedokázal jsem pobrat ani jednu z těch věcí, co jsem se právě dozvěděl.

Annie už nenávidí jenom mě, ale i Martinuse, protože si něco začal s její sestrou. Jenže se vlastně nic nestalo. To přece nedává smysl. Já už opravdu nevím, co si o téhle situaci mám myslet, ale začínám mít pocit, že přestěhovat se sem byla chyba... Velká chyba.

„Marcus, že?" vyrušil mě z přemýšlení nějaký hlas. Otočil jsem se a spatřil povědomou dívku. Byla celkem štíhlá a o něco nižší než já.

„Ano. A ty jsi..?"

„Melody. Jsem kamarádka Jessici a Stacy, ale nejsem tak výrazná, jako ony dvě." usmála se.

„Aha, promiň, zapomněl jsem." cítil jsem se trošku trapně, že jsem zapomněl její jméno.

„Mohl by jsi prosím i s Martinusem přijít po škole do učebny fyziky?" řekla najednou.

„Ehm, asi jo, ale proč?" zeptal jsem se trochu zaraženě.

„Jé, to je, ale hodin, už bych měla jít. Ahoj!" řekla a rychle odešla.

„Počkej!" vykřikl jsem. Snažil jsem se jí doběhnout, ale marně.