Bad Boys [Marcus & Martinus]

Věř mi

Stála jsem v pokoji a balila si věci do školy. Rychle jsem na rozvrhu našla čtvrtek a následně si do batohu naházela učení, které jsem potřebovala.

Seběhla jsem po schodech dolů, pozdravila Adel a utíkala jsem do školy. Už zase jsem totiž nestíhala.

Pozdní příchod však nebyla jediná věc, která mě děsila. Mnohem větší hrůzu mi náhaněla zítřejší večeře s Marcusem a jeho rodiči.

Ano, místo toho, abych páteční večer strávila zabalená v peřině koukáním na seriály, budu se přetvařovat před jeho rodiči.

„Annie!" zastavil mě známý hlas. Otočila jsem se a k mé radosti jsem spatřila udýchanou Samanthu.

„Ahoj, Sam! Taky nestíháš?" pozdravila jsem mile.

„Nestíhám, ale já nestíhám nikdy." pokrčila rameny a společně jsme se rozešli směrem do školy.

Na to, že jsme nestíhali jsme šli velmi pomalu. Ani jednu z nás totiž nelákala myšlenka rychlejší chůze natož běhu.

„Copak, Annie? Jsi nějaká nervózní." zeptala se po nějaké době.

„Ále, to nic. Neřeš to." usmála jsem se.

„To je určitě kvůli té večeři, co?" zakroutila hlavou.

„No, vlastně ano-" zarazila jsem se.

Nevzpomínám si, že bych jí o tom zítřku něco říkala. Nechápala jsem tedy, jak je možné, že o té večeři ví.

„Počkat, Sam, jak o té večeři víš?" podívala jsem se na ni nechápavě.

„Martinus..." mrkla na mě provokativně.

„Martinus?!" vyjela jsem na ni trochu.

„Jo, včera mi to napsal, ale neřekl mi žádný podrobnosti. Zachovej klid, Ann." zasmála se jakoby nic.

„Proč si píšeš s Martinusem?" hodila jsem po ní nenávistný pohled.

Ano, štvalo mě, že si moje nejlepší kamarádka psala s klukem, kterého nemám příliš v lásce.

„Jsme kamarádi. Už jsem ti říkala, že toho máme dost společného." usmála se.

„Kamarádi?" pořád jsem nechápala.

„Jo, kamarádi." zasmála se Sam. 

To už jsme však stály před školou, tudíž se naše téma automaticky stočilo k dnešním předmětům či testům.

Vzaly jsme si věci ze skříněk a po káravém upozornění starší profesorky ohledně toho, že jdeme velmi pozdě jsme se rozešly, každá do své třídy.

„Dobrý den! Omlouvám se, že jdu pozdě, ale zaspala jsem." vtrhla jsem do třídy.

Zraky všech přítomných se upřely přímo na mě. Já jsem mezi nimi však vnímala jen ten Marcusův.

„Dělám to nerada, ale musím ti napsat pozdní příchod. Běž si sednout." povzdechla si naše profesorka biologie.

Rychle jsem se dostala ke svému místu, kde jsem si následně nachystala věci a posadila se.

„Pst, Annie." zaslechla jsem za sebou po chvíli šepot.

Nenápadně jsem se otočila, abych věděla, co se děje.

„Viď, že chceš, abych byl zítra u té večeře s vámi?" uculil se na mě Martinus.

„Ne! Nikdo tě tam nechce!" žduchl do něj zamračený Marcus.

„No tak, bráško! Nech přece rozhodnout dámu, buď zdvořilý." ukázal na mě Tinus provokativně.

„Souhlasím s Marcusem." uculila jsem se na Martinuse stejně provokativně jako on na mě před malou chvílí.

„Souhlasí se mnou, máš smůlu." zasmál se Mac.

„Ale no tak, Annie! Se mnou to bude mnohem větší sranda!" vykřikl Martinus.

Na neštěstí pro něj ho zaslechla i naše profesorka, která děti, co nedávají pozor přímo nenáviděla.

Nehorázně mu vynadala a aby toho nebylo málo, donutila ho odejít za dveře.

Pro Martinuse to sice byla velká nevýhoda. Já a Marcus jsme se však skvěle bavili.

„Jak dlouho ho tam asi nechá?" ukázala jsem na dveře, když jsem si uvědomila, že je za nimi Martinus už skoro deset minut. 

„Do konce hodiny a potom si s ním ještě promluví o jeho chování." smál se za mnou Marcus.

Nevěřila jsem tomu, ale přesně tak se i stalo. Hned po zazvonění zvonku vyšla profesorka ze třídy s úmyslem promluvit si s Tinusem.

Musela jsem se zasmát. Nechtěla jsem být škodolibá, ale tohle mě opravdu pobavilo.

„Annie, mohla bys zítra přijít ještě trošku dřív, než ta večeře s rodiči začne?" objevil se vedle mě z ničeho nic Marcus.

„Asi jo, proč?" nadzvedla jsem obočí.

„No, chtěl bych ti o nich něco trošku říct, možná tě i před něčím varovat." usmál se.

Mně však moc do smíchu nebylo.

„Varovat? Před čím mě chceš proboha varovat?" vykulila jsem oči vyděšeně.

„Však uvidíš." zasmál se. „Hlavně se nestresuj, bude to v pohodě." chytil mě za ruku, kterou následně stiskl.

„Tobě se to řekne..." protočila jsem očima.

On se ke mně naklonil a zakoukal se mi přímo do očí. Mírně jsem se zachvěla. Byli jsme totiž ve škole a všichni nás tu viděli.

„Bude to v pořádku, věř mi." zašeptal mi do ucha. Hned po tom vstal a vyšel ze třídy ven. Zřejmě proto, že se chtěl vysmát svému bratrovi.

Nechal mě tedy v lavici samotnou, plnou pochyb a stresu.

Někde hluboko v sobě jsem totiž cítila, že zítřejší večer bude příšerný.