Bad Boys [Marcus & Martinus]

Ne, ne, ne!

„Měl jsi zavolat hned, co se probudila!" vtrhla z ničeho nic do pokoje naštvaná Adel.

Hned za ní šel Martinus s papírovou taškou.

Ani jsem se nestihl omluvit a Adel už pevně objímala svou sestru.

„Jak ti je, sestričko moje?" optala se, když ji pustila.

„Nic moc, nemůžu si sednout ani stoupnout, nemůžu v podstatě nic." povzdechla si Annie.

„To se všechno zlepší, uvidíš." usmál se lehce Martinus.

Annie se usmála nazpět a jelikož já jsem byl rád, že se spolu bavili, usmál jsme se taky.

„Jo, něco jsme ti přinesli." podal Martinus papírovou tašku Adel.

Ta ji následně předala své sestře ležící na lůžku a s úsměvem pozorovala její reakci.

Annie na nic nečekala a do tašky se podívala. Následně z ní s úsměvem vytáhla velký huňatý svetr a tabulku čokolády.

„To máš na zpříjemnění pobytu tady v nemocnici." zasmála se Adel.

„Děkuju moc!" usmívala se Annie.

„Ještě ti večer přivezu nějaké věci z domu, oblečení a tak." oznámila Adel.

„Dobře, díky." kývla na ni sestra.

„A co ty, Marcusi? Jak se máš ty?" optala se mě Adel po chvíli.

„Teď? Úžasně." usmíval jsem se od ucha k uchu.

Byl jsem šťastný. Byl jsem mezi lidmi, které jsem měl nejradši na světě a hlavně, Annie byla vzhůru a usmívala se.

Ten úsměv mi tak chyběl.

„Tak to je dobře, bráško." poplácal mě Martinus po zádech.

Já jsem se pouze usmál.

Ještě nějakou dobu jsme si zde všichni povídali, pak jsme se rozhodli jít domů.

Tedy, Martinus a Adel se rozhodli a jelikož jsem zde byl už celou noc, musel jsem jít s nimi.

„Tak se měj, Ann!" zamával jí Martinus ode dveří.

„Já ti ještě dovezu ty věci, takže se zatím neloučím." zasmála se Adel.

„Měj se krásně, princezno." políbil jsem ji na čelo a následně jsem i já vyšel z pokoje ven.

Z pokoje jsme si to dlouhou chodbou namířili přímo k východu z nemocnice.

Všechno bylo v pořádku, když jsem si však najednou všiml vysokého zrzka stojícího u recepce.

Hned, jak jsem ho uviděl, došlo mi, proč tu je.

Neměl jiný důvod, než Annie.

„Ahoj, Came!" pozdravil ho najednou Martinus vesele.

„Nazdar, Tinusi! Ahoj, Adel!" usmál se na ně.

Mně věnoval nepříjemný pohled, dál si mě nevšímal.

„Co ty tady?" zeptala se Adel s úsměvem.

„Jdu za Annie." pousmál se. „Bohužel nevím, kde má pokoj. Mohli byste mi ho prosím ukázat?" zeptal se.

„Jasně, po-" začal Martinus.

„Ne!" skočil jsem mu do řeči.

Všichni tři se na mě nechápavě otočili a čekali na vysvětlení.