Bad Boys [Marcus & Martinus]

Datum

„Tak, Annie, jakpak ses vyspala?" rozhrnula závěsy v mém pokoji jedna ze sester.

„Dobře." zašeptala jsem.

„Tak to je paráda! Teď už bude všechno jenom lepší, uvidíš." zaradovala se.

Já jsem se pouze lehce usmála.

Úsměv byl totiž jediná věc, která dokázala zakrýt všechnu tu bolest a bezmoc.

Sestřička o tom nevěděla, ale dobře jsem se nevyspala už několik týdnů.

Bolelo mě už úplně všechno. Mluvit, mrkat, dýchat...

Bohužel, ještě horší byla ta psychická bolest.

Z veselé, chytré a bláznivé Annie se totiž ze dne na den stala jakási bezmocná, nešťastná a slabá dívka, které nezbývalo nic, než jen ležet.

Chtěla jsem to někomu říct, opravdu jsem se snažila lidem naznačit, že už mě to tady jenom zraňuje.

Nikdy jsem to ale nedokázala.

Ty šťastné tváře a povzbudivá slova o tom, jak se všechno zlepší mi to prostě nedovolily.

„Máš tady návštěvu." vyrušila mě najednou sestra ode dveří.

Musela jsem asi přemýšlet déle, než jsem chtěla, když mi mezi tím i stihla přijít návštěva.

Kývla jsem tedy na sestru, aby pustila dotyčného dovnitř.

Byla jsem překvapená, když do pokoje vtrhla malá Emma se svými rodiči v patách. Kousek za nimi se táhl Martinus s Adel. Nakonec do pokoje konečně vstoupil i Marcus.

„Ann!" vyskočila Emma na lůžko a pevně mě objala.

„A-ahoj." vykoktala jsem trochu nechápavě.

„Ahoj, Annie! Jak se máš?" pozdravil mile pan Gunnarsen.

Jeho žena, paní Gunnarsenová, mi jenom s lehkým úsměvem zamávala.

„Do-dobrý den!" pozdravila jsem nervózně. „J-já, mám se fa-fajn." vykoktala jsem.

„Ty koktáš! To je srandovní!" smála se Emma sedící na mé posteli.

„Co tady vlastně všichni děláte?" optala jsem se.

Tentokrát jsem si dávala pozor na to, abych nekoktala.

„Popravdě, vzít nás sem byl Marcusův nápad, ale myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že tě moc rádi vidíme." oznámila mi paní Gunnarsenová.

Poprvé jsem z ní cítila nějakou náklonnost.

„Moc nás mrzí, co se ti stalo a taky je mi teď trochu trapně, že jsme se za tebou nejeli podívat už dřív." řekl pan Gunnarsen.

„To je v pořádku." usmála jsem se.

Nechtěla jsem, aby si něco vyčítali. Byli vlastně strašně moc hodní, že za mnou přijeli. Vlastně, Marcus byl hodný, že je k tomu přemluvil.