We Made It Together [M&M]

1

Koukal na ně s otevřenou pusou a vypadal jako socha.

Řekni něco, řekni něco, prosím. Cokoli.

  Jeho nechápavý a překvapený výraz se však najednou začal formulovat do obrovského úsměvu a jeho pohled mu sjel na mé břicho utěsňované v šatech. Pak se mi ale znovu podívala do očí a úsměv mu znovu spadl. Co zas je..?

  ,,Promiň, vím, že se to nehodí, ale měl bys to vědět, jsi přece otec. Teď je dost práce s holkama a já sama nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem ráda, na druhou stranu to prostě nejde..." ,,Emil, nech toho," zamračil se Marcus a pravou rukou mi dal opatrně na břicho. ,,Gunnarsen junior se ještě ani nenarodil a ty už z něj děláš nějakou zátěž. Em, zvládneme to, já tomu věřím. Asi to není to, co jsme si představovali, ale ono to nějak dopadne," snažil se mi vysvětlit a přitom se mi koukal do očí.

  ,,Takže si to mám nechat nebo mám..?" podívala jsem se na něj pořád trochu nervózně. ,,Em, nikdy bych po tobě nechtěl, aby sis to nechala vzít, ale je to tvoje rozhodnutí," zašeptal a povzbudivě se na mě usmál.

,,Kdybych si to chtěla nechat vzít, nepůjdu na svatbu a rovnou půjdu do nemocnice to udělat. Já bych ani nemohla. Představ si malýho Marcuse," usmála jsem se. ,,Tak hlavně aby se kdyžtak narodil s normální nohou," zasmál se Marcus a rukou znovu přejel po látce od šatů pokrývající mé břicho. ,,Ten mrňous ani neví, na jak důležitý události to byl, že paní Emilie Gunnarsen?" dodal ještě. ,,Neví, ale třeba mu jednou budeme vyprávět, jak jsme o něm zjistili v den svatby," napadlo mě a Marcus jen zavrtěl trochu nevěřícně hlavou. ,,Trochu moc předbíháš, pojď si užít dnešek zpátky za nima," skoro až navrhl, chytil mě za ruku a vedl mě pomalu zpět za všemi ostatními.

  Mamky seděli skoro hned vedle nás a každá z nich tam něco povídaly jedné z holek, bylo to hezké. Nás dvou si holky nevšimly, a tak jsme se s Marcusem posadili zpátky na židle i s obrovskými sťašnými úsměvy.

  ,,Co se vy dva tak culíte?" zeptala se nás podezřívavě moje mamka a ještě než ji stihl odpovědět Marcus, udělala jsem to já. ,,Ale nic, jen hlouposti nějaký," dala jsem ji takovou nepřesnou odpověď, kvůli které jsem si od Marcuse nechápavý pohled. ,,No jen aby," zasmála se tomu trochu Anne, ale já nad oběma zakroutila naoko otráveně hlavou. Pak jsem se ale naklonila k Marcusovi a haseptala mu do ucha: ,,víš to jako první a chci, aby to tak chvíli zůstalo." On jen chápavě přikývl a jednou rukou mě znovu pohladil po podbřišku. Je na to jak nějakej úchyl.

  Jenže pak si všiml mého jídla, bramborové kaše, které jsem se ani nedotkla a zamračil se. ,,Musíš něco sníst," nutil mě a si tedy vzala vidličku a začala se v tom nějak prohrabávat. Marcus si vedle mě jedl knedlík se zelím a masem, z čehož se mi upřímně dělalo už jen od pohledu trochu špatně, ale to samé i s tou kaší. Nemám prostě hlad ani chuť.

  ,,Chceš snad nakrmit?" povzdechl si starostlivě Marcus, ale já jen zakývala hlavou na znamení, že ne. On i přesto vzal do ruky moji vidličku, nabral na ni trochu kaše a chtěl mě s tím začít krmit. Už jsem chtěla něco namítat, ale jen jsem se zasmála a nechala Marcuse mě tou kaší nakrmit. Úplně stejný krmí holky, který se u toho vrtí tak osmkrát tolik, takže si myslím, že oko mi tou vidličkou nevypíchne.

,,Marcusi, prosím už dost, vždyť je to potupný." ,,Stejně teď nebudem doma a než se vrátíme, všichni na to zapomenou," bránil se Marcus se smíchem, ale vidličku už položil.

Jak jako nebudem doma? Co zase mele? Co zase vymyslel?

  ,,Kde budem, když nebudem doma?" zeptala jsem se malinko naštvaně. ,,No... Na líbánkách," odpověděl mi úplně v klidu. A já se na něj vykuleně podívala. Jak jako líbánkách?

  ,,Kde... Co si... Cože?" zamumlala jsem zmateně a čekala na nějaké vysvětlení. ,,No, to spousta novomanželů dělává, víš," odpověděl mi a já si jen povzdechla. ,,To vím taky, ale proč jsi mi to neřekl? A-a co bude s holkama? Že je to jen blbej vtip?" ,,Ne, není to blbej vtip, doma jen vezmeme kufry a jede se na letiště a letíme na deset dní pryč," vysvětlil mi a já si trochu oddychla. ,,Je to moc a neříkala jsem ti několikrát, ať neutrácíš za nás? A vůbec... Nemáme to mezi sebou vyřešený. Jen spolu soužvíváme." ,,Před chvílí sis mě vzala. Fakt si myslíš, že spolu jen soužvíváme? Já myslel, že už nemáme co řešit. Vždyť je všechno v pohodě, ne?" ptal se nechápavě a malinko smutně, ale i naštvaně. ,,Tak proč pořád nevím, kdo je Samantha? Tenkrát jsi mě s ní podvedl nebo jak? Já to nebudu vytahovat z pod koberce, ale nejdřív chci vědět, jak to bylo," začala jsem s tím znovu trochu frustrovaně. ,,Emilie, nezačínej s tím," zamrmlal Marcus. ,,Tak proč mi to sakra neřekneš?!" zvýšila jsem na něj trochu hlas. Ups. Neotáčejte se na mě, nic jsem neřekla. ,,Je organizátor tyhle svatby, její agentura zařizovala tuhle svatbu, stačí?" Ano, tohle stačí a tohle je hodně trapný a blbý. ,,Promiň, to mě nenapadlo," zašeptala jsem a otočila na většinu hostů. Fajn, zkazila jsem dnešek. Něco lepšího udělat nemůžu?

  Marcus se zvednul a třísknutím zasunul židli. Alespoň si nás teď už nikdo nevšímá. Já jsem si si povzdechla a složila hlavu do dlaní. Tohle se nepovedlo. Tohle jsem fakt zkazila, já budu muset za ním, ale musím ho nechat vychladnout.

  Najednou mi ale někdo zaťukal na rameno a já na dotyčného otočila hlavu. ,,Pojď se mnou," řekl Tinus, chytil mě za ruku a vedl mě ven.

  Já jsem nechápavě šla za ním, ale on mě odvedl za Marcusem, který stál venku s Vio.

,,A teď se odsud ani jeden z vás nehne, dokud se neudobříte, tak můžete začít," řekl Tinus, ale já s Marcusem jsme se na sebe ani nepodívali. ,,Vždyť jsme spolu v pohodě, nic se nestalo," protestoval Marcus, ale Tinus se na nás podíval pohledem, který ukazoval, že ví, že je to lež. Nakonec jsem tedy veškerou odvahu sebrala já a otočila se k Marcusovi čelem. Uhýbal, ale já musela něco udělat.

  ,,Omlouvám se, zlato. Je to moje vina, neměla jsem žárlit, nevím, proč jsem o tom začala znovu mluvit."

  On ale koukal do země a nějak se neměl k tomu, aby svůj obličejík zvedl.

___________________

Vydáno: 2. 2. 2021