We Made It Together [M&M]

24

Přímo přede mnou ležela Em. Její původně krémově bílé triko bylo od krve a její ruce na tom nebylo o dost lépe, řekl bych, že spíš naopak. Celé její ruce byly posety obrovskymi fialovými modřinami, které byly ještě ozdobeny malými krvavými rankami.

„Em, Em, co se ti stalo? Vnímáš mě? Můžeš mě vnímat?" vyhrkl jsem na ni hned, jak jsem se vzpamatoval, a klekl si k ní. Emil začala stáčet hlavu ke mně a oběma rukama chytla za ruce mě. Já to nechápu. ,,Em, musíš do nemocnice, já tě tam odvezu nebo alespoň teď tě musím odnést. Kdo ti to vlastně udělal..? Jak se ti to stalo..? Kde jsi byla..? Em, mluv se mnou, prosím," ptal jsem se jí zoufale, ale z ní zatím nevyšla ani jediná hláska. ,,Jsi tu pořád se mnou..? Neumřela jsi mi..?" ptal jsem se jí zoufale, ale ona konečně promluvila. Řekla mi jen krátké a tiché ne, ale stačilo mi to. Znamená to totiž jediné. Žije.

  ,,Odvezu tě do nemocnice, co na to říkáš..?" snažil jsem se jí navrhnout, ale ona je záporně zakývala s hlavou. „Tam ne,“ zašeptala, ale najednou sykla bolestí. „Půjdeme domů," šeptala a prosebně na mě koukala. Já jsem tedy trochu zoufale přikývl a rozhodl se nějak vymyslet, jak ji přenesu do auta.

  ,,Em, já se teď budu snažit tě vzít do náruče, kdyby tě to nějak extra bolelo, musíš mi to říct,“ vysvětlil jsem jí a začal ji opatrně zvedat do náručí. Ona nic neřekla, pouze zavřela oči a snažila se ke mně jen více přitisknout.

  Kdo jí to proboha mohl udělat? Kdo by ublížil takovémuto andělovi? To nikdo přece nedokáže a nemůže. Vždyť je celá fialová, vždyť se k ní museli chovat naprosto nelidsky, musí mi říct, kdo to byl, musí, prostě musí a já tu osobu zabiju nebo klidně osoby. Klidně vyvraždím skoro všechny na planetě jen, abych jí ochránil.

  Emil stále těžce oddychovala a snažila se ukrývat svoji bolest. Já to ale viděl, viděl jsem, jak jí stékalo pár slz po tvářích. Viděl jsem, jak zatíná zuby, aby nevykřikla bolestí. Obávám se, že je vážně raněná, hlavně však je, že už ji mám u sebe. Je tu se mnou, kde už jí nikdo nikdy neublíží, já ji nikam nepustím, nikam, bude se mnou, navždy...

  „Macu,“ vzlykla bolestně, když jsem ji o něco pevněji sevřel v náručí. Rychle jsem své sevření povolil a radoval se, že už jsem u auta. „Už to bude dobrý, slibuju,“ zašeptal jsem a snažil se z kapsy vyndat klíče od auta. Klíče hnusný. To neumí vylézt samy?

Konečně je mám! Teď rychle odemknout auta, stále ale držet pevně Emil, aby mi nespadla.

  Otevřel jsem dveře od zadních sedadel a Emil na ně posadil. Měla co dělat, aby se jí sezení vůbec dařilo, ale stále se na mě snažila usmívat. To jí nešlo. Její úsměv, pokud se tomu tak dalo říkat, zobrazoval bolest.

  ,,Zlato, odvezu tě domů, dám ti něco na bolest. Prostě se o tebe postarám, nemusíš se bát. Myslíš, že bych ti mohl zkusit zapnout pás?“ navrhl jsem jí, ale ona jen záporně zakývala hlavou. „Dobře, nevadí to, pojedu opatrně," řekl jsem ještě, zabouchal zadní dveře a šel si sednout na místo řidiče.

  Jel jsem hodně pomalu, ale na cestu jsem moc pozor nezvládal dávat. Vždyť mi Em umírá. Co když mi Em umírá..? Nedivil bych se tomu. Pořád dýchá trhavě, je vyčerpaná a místo sedu na sedačce leží.

  „Miluju tě...“ zašeptala a po chvíli dodala, ,,Macíku.“ „Taky tě miluju, tak to prosím vydrž, já ti nějak pomůžu,“ snažil jsem se uklidnit spíš sebe než Emil. Všechno bude fajn. Vždyť bylo a vždycky bude.

  Hned, jak jsem zaparkoval před domem, vyletěl jsem do obýváku, vzal svůj vozíček a vracel se zpět k autu. Vozík jsem zaparkoval vedle auta, otevřel dveře a chtěl na něj Emil pomoct.

  „Emil, potřebuju, aby ses alespoň posadila, já tě chytím u žeber a zvednem tě, jo?“ navrhoval jsem a ona přikývla. Ruce jsem jí tedy dal na zády, chytil ji a pomoc jí se zvednout. To se povedlo a pak jsem si přesadil na vozík.

  Vydal jsem se s ní tedy do domu, kde jsem nikde Tinuse neviděl, takže jsem usoudil, že se šel projít, jak říkal, ale rozhodl jsem se, že mu ještě zavolám, aby alespoň k té Emilii věděl. Nejdřív jsem ale Emil přemístil k nám na postel, kde jsem ji prozatím položil.

  „Jen zavolám Tinusovi, že už jsem tě našel a hned ti s tím něco udělám,“ vysvětlil jsem jí, když už jsem vytáčel Tinusovo číslo. Chvíli to vyzvánělo, ale po chvíli se ozval z telefonu Tinusův hlas.

  „Ano, Macu?“ zeptal se a čekal na moji odpověď. „Našel jsem Emil, mám ji už doma, tak jen abys to věděl,“ vysvětlil jsem mu a z druhé strany telefonu jsem uslyšel úlevné povzdechnutí. „Jsem rád, že se našla, pozdravuj ji, za půlhodiny jsem tam," oznámil mi a věděl, že už znovu zavěsím. „Dobře, pak přijď nahoru, budu tady pravděpodobně s Em, zatím ahoj, dávej na sebe bacha,“ připomínal jsem mu a už jsme se jen nějak rozloučili a zavěsili.

  Já jsem teď šel k Emilii na postel a po naší krátké domluvě jsem ji posadil a snažil se ji přemluvit, že bude nejlepší, když jí sundám alespoň část oblečení a prohlédnu si to.

  „Radši ne, můžeš se jít koukat na fotbal,“ snažila si něco vymyslet, ale byl to zřejmě první nesmysl, co ji napadl. „Nelekni se,“ zašeptal jsem, přisunul se k ní ještě blíž, rukou jí opatrně sjel k lemu trička, které jsem začala pomalu vyhrnovat, až nakonec jsme ho sundal.

  Všude měla modřiny. Část její kůže byla samozřejmě vidět, ale nevypadalo to vůbec hezky. Ani trochu. Vždyť to vypadá, jako kdyby ji někdo chtěl zabít.

  „Kdo ti to udělal..?“ zeptal jsem se a čekal na nějakou odpověď. Em jen sklopila zrak a začala si koukat do klína. „Nedělej si starosti," zašeptala a já si jen s povzdechnutím sedl za ní. Rukou jsem jí začal hladit na místě, kde neměla skoro žádnou modřinu a ona se o mě po chvíli uvolněně opřela.

____________________

Vydáno: 21. 3. 2021