We Made It Together [M&M]

42

Marcus

„Bude to teda někdy mezi únorem a lednem?“ zaslechl jsem snoubenku svého dvojčete, jak zase řeší svatbu. Už mi lezou na mozek. Nic jiného se v tomhle domě neřeší, potřebuju někam vypadnout. Holkou se Samem jsou teď u Em, nemám ponětí, co se u nich děje, co jí dělají. Myslíte, že mě to stále zajímá? No, zajímá, ale on mi to nikdo asi neřekne.

  „Jo, půjdu domluvit termíny svatby zítra, ty už máš vlastně ty šaty, ne?“ povídal si Tinus v kuchyně s Violet a já musel zvednout pohled na fotku z mojí a Emiliiny svatby. Pořád jsme svoji, pořád jsme podle papíru a zákona svoji.

  „Nemůžete o tom taky chvíli zmlknout?!“ zvedl jsem na ty dva v kuchyni hlas a zvednul se na odchod. „Promiň, Marcusi," slyšel jsem ještě z kuchyně, ale to už jsem zabouchával vchodové dveře a šel ven. Debilní Brandon, podělaná Emilie, nesnáším je všechno. Chci ji zpět. Hned. Je moje. Vždycky byla a napořád bude. Nezajímá mě, že ji chce někdo jiný a že ji má rád, je moje a má ráda mě, ne ostatní.

  Rozhodl jsem se jí na jedno jediné možné místo, kde by mohla být. U Brandona doma. Bydlí kousek za Troforsem, takže cesta nemůže trvat dlouho.

  Šel jsem rychlou chůzí a doufal, že Em znovu uvidím. Ani nevíte, jak moc šťastný jsem byl, když jsem s ní mohl být v jedné místnosti, když jsem s ní mohl tančit. Nedokážu bez ní žít. Kdykoli děti usnou, procházím staré fotky a snažím se jí dovolat, nikdy mi to nezvedla. Doufal jsem, že se vrátí, že přijde a zůstane tu se mnou, ale nepřišla a nikdy už nepřijde.

  Zazvonil jsem na zvonek od Brandonova domu a čekal na to, až někdo přijde otevřít. Ať si mě ten debil nepřeje, jestli se jí něco stalo.

„Tak ty jseš tady? Ti to nějak trvalo, ne?“ uchechtnul se zlověstně Brandon, když otevřel dveře, já jsem se však snažil udržet chladnou hlavu.

  „Chci vidět Em,“ řekl jsem hned, ale on se jen zasmál. „Není tu a i kdyby, tak tě přece opustila, proč bys ji jako chtěl vidět,“ odfrknul si a arogantně na mě koukal. Já ho zabiju.

  „Od pondělí mi nezvedá telefony, jak mám vědět jestli jsi ji i s dětmi nezabil?“ zeptal jsem se už naštvaněji. „Nevím a je mi to u prdeli, nazdar,“ rozloučil se a chtěl přede mnou zabouchnout dveře. Já jsem je ale naštvaně rozrazil a překvapeného Brandona přirazil na zeď hned vedle něj. Držel jsem ho přesně za krk, takže kdyby se chtěl pohnout, začal by se dusit.

  „Jestli jsi jim něco udělal, jestli jsi jim udělal jedinou modřinu, zaplatíš za to, chcípneš, nezaložíš si nic jinýho, idiote! Koukej mi říct, kde jsou! No dělej! Dělej!“ řval jsem na něj a za určitými slovy ho vždycky praštil do hlavy. „A teď jsi potichu! Teď se chováš, jako kdyby se nikdy nic nestalo! Jseš sráč! A když ty mi nechceš říct, kde jsou, přijdu si na to sám!“ zařval jsem na něj, dál mu poslední pořádnou ránu a odcházel jsem z jeho domu. Nesnáším ho. Debil jeden. Zničil mi je. Zničil mi moji lásku.

  Nevěděl jsem, kam jít, a tak jsem se prostě rozhodl jen tak někam vyjít po nějaké cestě. Vždyť už je jedno, jestli se ztratím, nebo ne. Tinus má Violet, Emilie má... Nikoho nemá, ale mě nepotřebuje. Vlastně už bych to mohl celé skončit hned po tom, co natočíme jednu věc, která je obrovské překvapení. Emil by na mě byla pyšná a byla by za mě a Tinuse šťastná, až se to dozví, bude šťastná, tohle vždycky chtěla, aby se nám stalo.

  Nevědomky jsem došel až k mému starému domovu, zaťukal na dveře a vešel dovnitř. Sundal jsem si boty a vydal se hledat mamku. Ta mi pomůže. Někdo mi přece musí pomoct. Em. Em by mi pomohla, ale Em už nikdy nebude moje. Její objetí. Její hlas, vůně, starostlivost, prostě ona. Je dokonalá.

  „Ahoj Marcusi, jak se máš? Zvládáš to?“ zeptala se mamka a zvedla pohled od nějaké její knížky. Já jsem jen zakroutil hlavou a dodal: „Vůbec ne, nemůžu být bez ní. Já jsem bez ní nic, ty krásné momenty... Jako malí jsme přespávali u nás, u nich, na zahradě, byla s náma i na tý soutěži. Jasně, ty s tátou jste nás vždycky podporovali a byli tu pro nás, ale tohle je prostě jiný. Ty mi rozumíš, ne? Nejhorší na tom je, že když se vážně rozvedeme, vezmou nám Sama.“ „Mami, co mám dělat?“ podíval jsem se na ni zoufale a prosebně najednou. „Víš, že ti kdykoli se vším pomůžu, ale některé věci si musíte vyřešit s Emil. Jestli doopravdy nebudete spolu, jestli se rozvedete, jak to bude se střídavou péčí. Je tu spousta věcí, se kterými ti nepomůžu. Podle mě by sis měl taky na chvíli vzít dovolenou, možná odložit turné,“ uvažovala moje maminka nahlas. „Ne, to ne. Na to se těším víc než na cokoli jinýho poslední dobou. Navíc teď budeme mít asi jen čtyři koncerty, pak budeme mít to natáčení toho videoklipu s-,“ vysvětloval jsem mamce, ale ona mě přerušila. „Jo, to vím. Myslím si, že díky tomu vás pozná ještě víc lidí, i když už jste s ním koncert měli,“ sdílela se mnou svůj názor mamka. „No a pak v únoru by turné mělo pokračovat. Mimochodem viděla jsi ten nový videoklip od Emmy?“ napadlo mě najednou. „Myslíš to, jak tam tančíš s Emilií?“ zeptala se, ale já jen lehce přikývl.

  „Vypadalo to, že mezi sebou máte stále to co vždy. Já si nemyslím, že se stalo něco přímo mezi vámi. Proč se s tebou vlastně rozešla..?“ zeptala se mamka a já si povzdechl. „Den po výročí. Jeden den po výročí. Hm...“ odpověděl jsem trochu zvláštním tónem a porozhlédnul se po obývacím pokoji. „To mi k Em vůbec nesedí, to je nějaký divný, však ty přijdeš na to, co je špatně a vyřešíte to spolu,“ chlácholila mě mamka a víte vy co? Třeba má pravdu. Doufám, že má pravdu. Chci, aby měla pravdu...

____________________

Vydáno: 10. 4. 2021