We Made It Together [M&M]

17

,,Marcus? Ten se mi nedávno omluvil i za to, že se omylem dotknul mého talíře," zasmála jsem se. ,,Ten fakt ne," dodala jsem už vážněji. ,,Od čeho to tedy máš? Nechci, aby z tohohle byla nepříjemná situace, ale nechci, aby sis procházela něčím nepříjemným, už takhle je toho na tebe moc, kdyby si kdykoli potřebovala s něčím pomoct, klidně mi zavolej nebo můžeš přijít, vždyť jsem hned za rohem. Nechceš třeba pohlídat holky, aby sis odpočinula?" navrhovala mi Anne, ale já jen zavrtěla hlavou. ,,Anne, to po tobě ani chtít nemůžu. Ono se to zase sklidní, to se neboj, ale... Já... Chtěla bych tě o něco poprosit," napadlo mě najednou a ona se jen povzbudivě usmála a čekala, až začnu. ,,Kdyby se mi něco stalo, tak jestli bys Marcusovi alespoň trochu nepomohla. Stát se může cokoli a... Od té bouračky mám velký strach, mohlo by se cokoli stát klidně teď a já nechci riskovat. A prostě se bojím, že se jim něco stane nebo mně že se něco stane. Anne... Já... Nemůžu. Já mu strašně moc ublížím, o-on... J-já... Nejde to. O-oni ří-říkal-li, ž-že uřežou a-a holky a krev a bolest a-a země, kopanec... Krk... A-a-a... N-nesmím, j-já u-umřu, j-já to řekla, j-já um... Umřu, um-... Smrt. Au. Ne. Ne. Ne. Ne!" rozkřikovala jsem nesmysly přeházené dohromady a asi v polovině se složila Anne do náruče. Nechci mu ublížit, ale já musím, jinak to udělají oni, to nesmím dopustit. Co kdyby mu ublížili? Koho by pak holky měly? Mě těžko a tátu mají jen jednoho. Ony by to bez Maca nezvládly, ony ho mají strašně moc rády, k smrti ho zbožňují.

(Ježiš, já když si to zpětně čtu, já brečím smíchy :))

  Ona se mě snažila konejšivým objímáním uklidnit, sice se jí to moc nedařilo, ale bylo poznat, že to dělá ráda a z vlastní vůle. Moje mamka byl taková taky, problém je v tom, že jsem se jí přestala se vším svěřovat. Má toho hodně už s Aurorou, takže to jí bohatě stačí.

  Vzlykala jsem tam v objetí Anne, které se podařilo mě vážně malinko uklidňovat, prostě jsem byla ale dost mimo, takže jsem si nevšimla, že sem přišel Marcus.

  ,,Em, co se děje?" zeptal se hned a cítila jsem, jak si přisedl k nám na postel. Já jsem nic neříkala a snažila se Anne pustit, ona si tam ale něco říkala s Marcusem, já bohužel nebyla schopna je vnímat.

  ,,To je dobrý, mami, já tu s ní tu chvíli budu," řekl Marcus Anne a já se ocitla v Marcusově náruči. Byla jsem úplně mimo a ani jsem nevedela, jak přesně se sem dostal.

  Schovala jsem se k němu do objetí a dál mu vzlykala v náručí. Je jen můj, nikdo mi ho nikdy nevezme. Vždycky byl můj. Už od malička.

  ,,Emil, pověz mi, prosím, co se děje? Vidím, že něco není v pořádku, pověz mi to," šeptal a snažil se mě uklidnit a to se mu také dařilo. Pomalu jsem se uklidňovala, ale nechtěla jsem mu nic říct ani bych nemohla.

  ,,Lásko," zašeptal a asi chtěl pokračovat. Já jsem v hlavě ale stále dokola přehrávala toto krásné slovo. Takhle říká a říkal jen mně. Nikdy takhle neříkal nikomu jinému a doufám, že ještě dlouho nebude. Je můj. Ani nějakej Anton mi ho nesebere. Můj. Náš. Můj a holek. Všichni ho přece mají rádi, nebo ne?

  ,,Em, nic špatného se neděje. Bude to dobrý. Hezky nádech," řekla a čekal až se trhavě kvůli vzlykům nadechnu, když jsem tak udělala, řekl pomalu, ,,výdech."

  Zhluboka jsem se nadechla a najednou se zvedla z jeho objetí a usmála se na něj. ,,Všechno dobrý, jdeme dolů, nic se neděje," řekla jsem a zvedla se na odchod. ,,Em..?" zeptal se nechápavě Marcus a vyšel hned za mnou. Já rovnou šla, aby si mě nemohl všimnout, aby si mě vůbec nemohl všimnout. Ale nemůžu se přece litovat, to já nabourala, ne on.

  ,,Emilie! Vysvětli mi to!" zavolal na mě Marcus a já na něj alespoň tedy pod schody počkala. ,,Pořád jsi mi neřekla, co se děje," řekla starostlivě a podíval se mi vážně do očí. Já se na něj znovu usmála a začala: ,,Byla to jen chvilková slabost." ,,Em, přestaň," zamračil se a zabránil mi v průchodu do zahrady. Marcusi, přestaň mi tohle dělat. Nechci ti to říct, nechci ti nic říkat.

Budeme muset řešit rozvod..? Kdo vlastně bude mít holky..? Bude Tinus naštvaný? Bude mě celá rodina Gunnarsenů nenávidět? Nebo?

,,Od čeho máš ty modřiny na břiše? Od čeho máš to na tom krku? Tys neupadla, máš to od někoho," snažil se mě pořád přemluvit k odpovědi. Přestaň. Hned teď. Oni ti ublíží, když ti to řeknu! Marcusi, přestaň! Nebo že začnu nesnášet!

  ,,Spadla jsem na dětskou hračku a ten krk mám, protože.... Protože jsem si dala moc pevný řetízek, víš? Nic víc, nic míň," pousmála jsem se už sklesle. Bojím se, bojím se o něj. Nebo jeho?

  Marcus mě pořád zkoumal pohledem a nechtěl mě pustit, jeho zkoumání ale přerušil dětský hlásek.

  ,,Hávo! Elin ťap!" zapištěla Darcy, která probíhala okolo Elin, která pomalinku chodila. Marcus se ode mě okamžitě otočil na ty dvě, pak hned se překvapeně podíval na mě a nakonec se vyhodil Elin do náruče.

  ,,Ty už znova ťapeš, jo? To už to nebolí? Tak jdem běhat za Ticem, bereš?" navrhoval jí Marcus a Darcy, která stála na zemi ho začala bouchat do jeho protézy. Tohle ublíží ale tobě, princezno.

  Však jsem to říkala, teď začala brečet.

  ,,Vezmeš si ji?" zeptal se mě Marcus, protože on sotva držel Elin. Nebylo to tím, že by ji neunesl váhově, ale tím, že je prostě obě najednou už neunese. Ale když unese mě, tak proč by... No nic. Musím si vzít Darcy, musím se hodit do pohody, však to bude dobrý, žiješ teď tady a s nima, s tvou rodinou.

  Darcy už přestávala záhadně plakat a já se k ní tedy sklonila, vzala si ji a vydala se s ní ven. Držela jsem ji pevně u sebe a ještě jí dala malinkou pusu na čelíčko a zašeptala: ,,Ty jseš moje malá princezna."

___________________

Vydáno: 3. 3. 2021