We Made It Together [M&M]

27

Emilie: Dokdy mám čas?

Tobias: Do 20. září, připrav se na to.

Zprávu jsem četla stále dokola a měla co dělat, abych se nerozbrečela. Mám už jen měsíc na usmíření s Marcusem. Navíc je to den po našem výročí. Já ho zničím, ale on mě ničí už teď. Až mu to řeknu, zničí to i mě, nejen jeho.

Stále však ležím v posteli, objímám nějakého plyšáka, co jsem tu našla a představuji si, že je všechno v pořádku a že mě objímá Marcus.

Najednou jsem uslyšela otevírání dveře, ale netočila jsem se tam. Snažila jsem se utišit své vzlyky a setřít si slzy, aby to daná osoba neviděla.

  „Em, nechceš přece jen se mnou? Vzal bych si tě na vozík a šlo by to," navrhoval mi Marcus, ale já se na něj nemohla ani podívat. Nechci, bude to bolet.

„Ne, děkuju,“ zamumlala jsem a víc se zamalila do peřiny. Všechno bude fajn, Em, jednou to všechno přejde a budeme šťastní, nejšťastnější na světě.

  „Tak čau,“ řekl bez jakékoli emoce a prostě znovu odešel. Já s ním nic neudělám, já si můžu maximálně lehnout a usnout, což taky jdu udělat.

____________________

„M-marcusi, m-mu-sím ti něco říct,“ vykoktala jsem ze sebe mezi vzlyky a Marcus na mě starostlivě koukal.

  „Em, lásko, co se děje, nemusíš mi to říkat, jestli se na to necítíš, já to pochopím, určitě to chvíli počká,“ přemlouval mě Marcus a přivinul si mě do objetí. Cítila jsem se v bezpečí, ale já nemůžu. Lásko, já tě zlomím. Nenech se zlomit, prosím.

  „J-já musím. Nechápeš to,“ koktala jsem dál a on tedy čekal, co ze mě vypadne.

  Já jsem se jen zvládla hluboka nadechnout a i přes veškeré své vzlyky jsem to musela říct.

„M-musíme se... Se mus-musíme... Musíme se r-roz... Roz... Roze,“ dál už jsem to nedořekla a stále v jeho náruči se rozbrečela třikrát tolik.

___________________

  Probudila bych se s lepší náladu, kdyby se mi nezdálo tohle. Tohle se totiž stane. Za chvíli. A já už pak Marcuse nikdy neuvidím. Nikdy.

  Rozbrečela jsem se, znovu jsem se rozbrečela. Jsem jak malé dítě, ale... Asi i navždy budu.

Ale vyrušilo mě oznámení na mobilu, ale také nějaké krůčky. Elin a Darcy. Stoprocentně.

  Nejdřív jsem se ale podívala na telefon.

Brandon: Doufám, že víš, co by se stalo, kdybys to někomu řekla. Kdybych chtěl, můžu ho zabít klidně hned.

  Nervózně jsem koukala na mobil, alr zprávu se rozhodla rychle odstranit, kdyby náhodou mít někdo lezl do telefonu. Sedla jsem si na postel a čekala, jestli holky nepůjdou sem.

  Dveře už se otevřeli a mě docela překvapilo Sammy, který vběhl do pokoje a snažil se vylézt na postel. Já se nad tím jen zasmála a i přes stále ostrou bolest jsem se sklonila a vyzvedla Sammyho na postel. V tom se rozrazily dveře ještě víc a vyběhly sem holky.

  „Mámí!“ ječely obě a začaly šplhat ke mně na postel. Musela jsem se nad tím pousmát a trochu jim i pomoct, ale po chvilince už byly v posteli a seděly mi na klíně.

  „Tak jak bylo u babi s dědou? Byla tam i Aura? Hrály jste si s ní?“ vyptávala jsem se jich a oni hned zacaly vyprávět jedna přes druhou.

  „Jo, byva a babi-,“ začala Darcy, ale Elin ji přerušila. „Bavi tam měla nátěvu! Ha-.“ „Haf tam měla!“ vykřikla pro změnu znovu Darcy a takhle se nějakou dobu střídaly. Takže tam byl pes, návštěva, Auraro a to je tak nějak vše, co jsem postřehla.

  „A kdepak vám vlastně zůstal táta?“ zeptala jsem se, protože tohle mě hodně zajímalo. Hlavně kvůli Brandonovo zprávě.

  „Táta... Plyč,“ řekla Elin, ale Darcy hned protestovala. „Ne! Táta taďy!" křičela a ukazovala někam na chodbu. Tam jsem já ze svého úhlu pohledu moc neviděla, takže jsem musela prostě počkat na to, jestli přijde za námi, nebo ne.

  Holky začaly otravovat Sammyho, ale ne nijak, že by mu to vadilo, nikdy mu to nevadilo, tak by nemělo ani teď.

  Měla jsem pohled upřený na dveře a doufala, že Marcus přijde. Co myslíte? Jasně, že přišel. Tedy... Počkat to je něco růžovýho, žlutýho a zelenýho, to není Marcus, teda... Cože?

  „Promiň, jak jsem se zachoval, nevím, proč jsem to udělal, tady máš něco... Asi na usmířenou,“ vysvětloval Marcus, když vešel do pokoje, a já konečně zjistila, že ta růžová, zelená barva pochází z kytice růží. Je to od něj hezké. Hodně moc.

  Tu kytici mi podal do ruky a sedl si na kousek naši postele.

  „Neměl jsem to dělat, nebylo to úmyslně, ale stalo se. Zároveň mě napadlo, že bychom mohli vyjet za Samem, klidně teď, holky by si vzala moje mamka a bylo by,“ vysvětlil mi a já se na něj trochu pousmála. Úsměv mi však po krátkém přemýšlení zmizel.

  „Nemůžeme takhle obtěžovat tvoji mamku, není to správný,“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale on jen zakroutil hlavou. „Od tý nehody holky viděla asi jednou, moc se na ně těší,“ přemlouval mě a já nakonec přikývla. „Tak je tam odveď, nebo mám já, aby ty ses mohl připravit?“ ptala jsem se ho ještě, ale on jen zavrtěl hlavou.

  „Jdu je odvést a ty tu čekej, já ti pak pomůžu se převlíct,“ oznámil mi, vstal a vzal si Darcy do náruče, jenže ta začala hned protestovat.

  „Tati! Ne!“ vykřikla a začala sebou mrskat ze strany na stranu. „A ty sejdeš schody dolů sama, jo?“ ptal se jí naoko tázavě Marcus. Ví, že to neumí a ví, že se bojí.

  Nějak se s ní teda shodl, ale Elin ťapala hezky za nima. A já? Já Marcuse neposlechla a šla se převlíknout. Ono to stejně nemůže být nic těžkého, to musím přece zvládnout.

  Vstala jsem z postele, což sice bolelo, ale dalo se přežít a pak jsem se vydala k Marcusově skříni pro nějakou mikinu. Nechci být vidět a chci něco pohodlného, to mu snad vadit nebude. Otevřít skříň, prohrabat věci, vyndat mikinu, kterou chci a... Ne, tohle bolí, co to je, co se stalo, já se nemůžu hnout, to jsem si nemohla přece udělat nic dalšího blbým pohnutím.

_____________________

Vydáno: 27. 3. 2021