We Made It Together [M&M]

43

Emilie

„Is it over? I just gotta know
Cause I'm reaching,
but where did you go?

Tears are falling, while I'm calling
Can't make it alone, no
It's so silent,
nobody's home

Tell me is it gonna be
another lonely heart tonight?
Without you, without you

Cause I don't wanna wake up
in the morning
knowing you're not mine,
Without you, without you

Gotta get you back to me,
get away my misery

Tell me is it gonna be
another lonely heart tonight?
Without you, without you

I'm breathing
But I'm barely alive
I'm dreaming
Of you by my side

Now I'm broken
Words are spoken
Running through my mind
I need you
But you're so hard to find.“

Pouštěla jsem si Marcusovo story na instagramu, kde měl přidaný tento cover na svoji starou písničku. Vypadal smutně a zdrceně a můžu za to já. Je mi ho líto.

  Sice má přijít Brandon, ale já na to kašlu, ať si na to klidně přijde, ale já jdu prostě Marcusovi zavolat.

Otevřela jsem kontakty a přemýšlela. Mám mu zavolat nebo ne? Smím mu zavolat? Ale jo.

Marcus Gunnarsen a vytočit.

Vyzvánělo to, ale ne moc dlouho.

  „Em...“ vydechl Marcus překvapeně, ale já jsem nemohla promluvit. Chybí mi. Strašně moc mi chybí. „Em? Jsi tam? Jsi v pořádku? Žiješ?“ ptal se po chvíli vyděšeně Marcus. Tohle mě trochu probralo. „Jo, jo, vše v pohodě, jak se máš..? Zvládáte to tam?“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho odpověď. „Uhm... Jako jo, Tinus s Violet asi dobrý,“ odpověděl mi, já se ale ptala na to, jak se má on. „Ale jak se máš ty? Zvládáš to?“ ptala jsem se, ale najednou uslyšela ránu od vchodových dveří. „Jo, dobr-. Em, co to bylo?“ zeptal se znovu Marcus. A sakra. On jde sem. „Musím končit, čau, čau, ahoj, miluju tě, ahoj,“ zamumlala jsem něco do telefonu a hovor musela vytípnout a telefon si schovat do mikiny.

  „Vypadni odsud!“ zařval na mě Brandon a držel se za obličej. Zdá se mi to nebo vidím krev? Zaslouží si to.

  Z obývacího pokoje jsem se tedy radši zvedla a odešla do dětského pokoje za Samem a holkama, kteří už spali. Vlastně odjíždějí už zítra. Zase je odvezou k Marcusovi a pak s ním prý jednou na koncerty nebo tak něco.

  Ale my to zvládneme, já nám věřím. Dopadne to dobře. Jednou se zase sejdu s Marcusem. Třeba bude mít novou holku. Bude s ní mít další děti a nechá si i ty naše. Bude žít šťastně s nějakou blondýnkou, bude mít děti, o které se s nikým nebude muset střídat, bude rád.

  „Mami? Poč blečíš?“ přešla ke mně Darcy, která ještě před chvilkou musela spinkat. Přešla ke mně a dala mi ručičky okolo krku a opřela se mě.  „Maminto, nepakej,“ řekla a sedla si mi do klína. Já jsem se od ní trochu odtáhla a usmála se, chytila ji za ruce a dala jí pusu na tvář. „To nevadí, že někdo pláče, to se stává, víš?“ vysvětlovala jsem jí, ale ona zřejmě ještě nechápala a prostě na mě koukala.

  „Kde je vlastně táta?“ zeptala se najednou. „Jo, kde je táta?“ ozval se najednou Sam. „Táta!“ vykřikla Elin, ale já se na ně naoko zamračila. „Jaktože nikdo z vás nespí?“ „My ceme tátu,“ zakňučela Darcy. Ach jo. Ještě že teď budou měsíc s Marcusem, když má ty koncerty.

  „K tátovi půjdete už zítra, nemějte strach a budete s ním dlouhou dobu, to se nebojte, ale teď už pojďte spát,“ popoháněla jsem je a oni se naštvaně snažili vyšplhat do svých postýlek. Já jsem se rozhodla jim pomoct. Nejdřív jsem vysadila na postel Sama, pak se snažila chytit Elin, abych mohla pomoci i jí. Ale Darcy si nechtěla nechat pomoc.

  „Zlatíčko, vážně mi nenecháš ti pomoct?“ zeptala jsem se Darcy, ale ona mrmlala něco ve smyslu ne. Takže jsem jen stála kousek od ní a čekala na to, jestli se jí konečně povede tam vylézt.

  A moje dceruška spadla. Spadla na zadek, ale nic si z toho nedělala. To je ťuňťa.

„Mámí! Pomoc!“ rozkřikla se hned Darcy a já se musela zasmát. Jasně, pomohla jsem jí a uložila je všechny ke spánku. Usnuli asi za čtvrt hodiny, což je celkem dobrý čas. Občas jim to trvá i dvě hodiny.

  Já jsem si sedla na nějakou židličku, co mají v rohu pokoje a všechny je chvíli pozorovala. Jsou to moji andílci. Sam světlovlasý klučina se zelenýma očima, Darcy brunetka s zelenýma očima a Elin, která mě svým vzhledem překvapuje nejvíc, blondýnka s modro-oříškovýma očima. Já ani Marcus nejsme blonďáci, ale u ní se to může ještě změnit, je hodně malinká, ale ty oči. Ještě by se jí měli zbarvit, ale když už teď se zbavily Darcy, tak nechápu proč Elin ne. Stejně bych chtěla ještě jedno dítě. S Marcusem.

  Kde mám zase ty fotky? A ten těhotenský test, který tu schovávám dva roky... Je jsou to dva roky. Panebože. Chybí mi. Chybí mi to strašně.

Telefon. Vždyť já mám ten telefon!

  Rychle jsem telefon vytáhla z kapsy a telefon zapnula. Více než devadesát devět zpráv od Marcuse, šedesát zmeškaných hovorů od Tinuse, mnohokrát více od Marcuse a nějaké i od Violet. Panebože, já jim musela způsobit infarkt. Musím jim dát vědět, že jsem v pořádku.

  Otevřela jsem aplikaci zprávy a přemýšlela komu napsat, nakonec jsem rozhodla, že nejlepší bude napsat Marcusovi. Musím.

Emilie:
V

šechno je v pořádku, já i děti žijeme, promiň, že jsem se neozvala dřív...

Marcus:
Em? Em, vážně je všechno v pořádku? Jak se máš..? Kde vlastně jsi..? Nechtěla by ses zase někdy potkat?

Jo... Ráda bych se potkala ani nevíš, jak moc ráda. Chybíš mi, lásko moje. Proč se to stalo... Musíme počkat, než umřel Brandon...

Marcus:
Em, vidím, že jsi si tu zprávu zobrazila. Já tě miluju. Navždy tě budu milovat, tak se mi ozvi. Mám o tebe strach, stejně tak všichni ostatní. Záleží mi na tobě... Řekni mi, co tohle všechno na znamenat... Já to nechápu, nevím to. Doufám, že se zase brzy uvidíme...

____________________

Vydáno: 10. 4. 2021