We Made It Together [M&M]

44

Tobias i Anton zmizeli, Brandon je vyhnal. Prostě je odsud zatím vyhodil. Vůbec fajn to není, protože sem přijel jiný člověk, který ani nevím, kdo je.

  „Krávo, vnímej! Hned! Ani při tomhle neumíš dávat pozor?!“ řval na mě a dál mě fackoval. Proč se nebráním? Sedí mi na trupu, je ke mně skloněný a už nějakou dobu mě tam takhle mlátí. „Kurvo pitomá, vnímej! Tak vnímej!“ řval mi do obličeje tak moc, že skoro přicházel o hlas. „Začni se chovat normálně! Tak kurva poslouchej!“ řval na mě, ale pro tentokrát mě chytil za hlavu a chtěl mě s ní praštit o zem. Já jsem se mu snažila nějak vykroutit, ale on mě držel pevně za vlasy a třískal se mnou o zem. On je psychicky nemocný, musí být, jinak by to nedávalo smysl.

  Bolí to. Hodně to bolí. Já to vlastně necítím. Nic necítím. Jak je to možné? Proč můžu myslet, když nic necítím? Proč nemůžu vidět, když myslím? To mě zabil? Ne, ne, ne, snad mě nezabil.

____________________

   „Diana! Olivia! Diana! Olivia!“ rozkřikoval Marcus a já se nad tím musela zasmát. „Můžeš mi vysvětlit, proč tu pokřikuješ?“ zeptala jsem se ho a pořád seděla na gauči a koukala na tajtrdlíkujícího Marcuse. „No, jen zkoumám, jestli to zní dobře,“ zasmál se. „Říkala jsem, ať taky vybereš něco ty, ne jen já.“

  „Ale mně se to líbí, navíc jsem to už zpíval v ten den,“ vysvětlil, ale já se na něj nechápavě podívala. „Jakej den?“ „No přece-,“ odpovídal mi už Marcus, ale já už nevěděla, co říká dál.

____________________

Otevřela jsem oči a nad hlavou mi svítilo ostré světlo. Kde to jsem? Co se stalo? Jsem v nebi?

  „Tak co? Chcípne nebo jen simuluje?“ prskl Brandon asi na toho divného chlapa. „Jako měla by chcípnout, takže asi v pohodě, jdem na cígo?“ zeptal se ho stejně hnusným tónem jako Brandon se mnou vždycky mluvil. Slyšela jsem kroky, jak odcházeli, a snažila se otočit na břicho. Ležela jsem stále na zádech, ale tentokrát u okýnka ve sklepě.

  Stihla jsem se otočit jen na bok a hned se musela vyzvracet. Co je zase tohle? Já nemám sílu ani na to se na to kouknout.

  Ale proč zvracím a kdo je ten člověk, co tu byl? Znám ho? Co když je to pomoc? To není. To je jen hloupá naděje.

  Překvapivě jsem necítila žádnou bolest, a tak jsme se pomalu zvedala a porozhlédla po okolí. Sklep. Vždyť jsme to říkala, blbý sklep.

  Okno, dveře, krvavé skvrny na podlaze, starý koberec-. Krvavé skvrny?! Ne. Tohle snad ne.

  Jedna vypadá, že je od něho zvracení, ale ta druhá? Mně někde musí téct krev, anebo mám menstruaci. Spíš to první, to druhý jsem neměla bůh ví jak dlouho. Asi je to kvůli stresu. Ale zpět k tématu. Odkud mi tedy teče ta krev?

  Břicho. Vždyť já mám celý krvavý triko. Ne, to není možný, kdo se asi bude starat o Darcy s Elin? Kdo bude s Marcusem stárnout? Kdo mu dá další děti? A jo... Ani jedno nebudu já...

  Triko jsem si po tomhle uvědomění ale rychle vyhrnula a zhrozila se. Mně praskla jizva od autonehody. Ne to je špatný. A asi nemožný. Proč se to stalo mě? On mě tam musel znova bodnout. A taky začínám cítit bolest. To je špatně, to je sakra špatně já vykrvácím, já umřu, pokud sem nepřijde Tobias s Antonem.

  Nakonec jsem se rozhodla, že si lehnu na zem a budu se to snažit nějak rozdýchat. Hlava mě bolela jak čert a taky jsem se snažila neusnout. Třeba bych se totiž už nikdy neprobudila.

  „Tak kde je, abychom ji mohli ohlídat?“ slyšela jsem, jak se Tobias ptá Brandona. On mě zachrání. Prosím tě, Tobiasi, pojď mě zachránit. „Je v předsklepí, já jedu, vracím se za tři dny,“ slyšela jsem odpovídat vysmátého Brandona a pak už jen prásknutí dveří a rychlé kroky.

  Nevěnovala jsem tomu už nějakou velkou pozornost a snažila se stále nezavřít oči. Stupidní Brandon. Ať si mě klidně mlátí, ale tohle ne. Navíc mám za ani ne měsíc tu důležitou spolupráci s nějakým zpěvákem, půjde dělat videoklip a ten choreograf, vlastně to nebyl ani choreograf, nevím kdo, mi napsal, jestli bych nechtěla být ve videoklipu a už to bylo. Teď ještě se té doby dožít.

„Emilie, co ti to udělal?“ vydechl překvapeně Anton a sklonil se ke mně. Co tu vůbec dělá Anton? Nemá tu být Tobias? Jo, on jde hned za ním.

  „A-asi nožem, j-já nev-vím,“ vykoktala jsem v rámci možností nějak srozumitelně. Anton se otočil na Tobiase a řekl mu: „Volej Jeffreyho.“ Tobias jen přikývl a odešel někam za dveře, mezitím mi Anton položil ruku na tu ránu a já přemýšlela nad tím, kdo je sakra Jeffrey. Nikdy jsem to jméno neslyšela.

  A asi už nikdy neuslyším, já nemůžu otevřít oči. Panebože, ať to přestane! Hned! Já nechci. Chci Marcuse. Marcusi, zachraň mě. Já tě miluju, objev se tu.

  Dýchám vůbec ještě? Nevidím už Boha? Tak počkat. Já nejsem věřící. Ale chodím do kostela kvůli Marcusovi. Vždycky na Vánoce a pár dalších svátků, není to nijak pravidelné. Ale teď nemůžu dýchat! Nebo jo? Já chci odpověď... A chci, aby někdo pozdravovala Marcuse.

  Najednou jsem však ucítila, jako kdyby mě někdo probodnul skrz naskrz. Chtěla jsem se nepříjemností pohnout a podívat se, co se děje, ale znovu to nešlo. Tohle mě nebaví. Hodně mě to nebaví.

  „Budu jí to muset začít, bude muset stačit těch pár věcí, co tu mám,“ slyšela jsem někoho tlumeně říci a došlo mi, že to asi bude ten Jeffrey. Jak dlouho už jsem mimo?

  Počkat. On mě bude zašívat? To ne. Co když to udělá špatně? Co když umřu? No... To je asi jedno, jestli umřu kvůli tomuhle nebo Brandonovi, ale i tak bych radši žila. Já chci záchranku, já chci profesionál. Prosím, moc vás prosím.

  „Nemám nic na uspání ani umrtvení, bude to holt muset vydržet,“ pronesl nakonec ten další neznámý člověk a já cítila, jak se mi začal rýpat v ráně. Vlastně jsem i ráda, že to nevidím.

____________________

Vydáno: 11. 4. 2021