We Made It Together [M&M]

65

Marcus

„Je mi to moc líto, ale vaše dcera má jednu genetickou vadu, která jí dnes způsobila zástavu srdce. Není to vůbec častá věc, sice se stává, ale žadný z doktorů přesně neví proč. Nikdo jsme na to nepřišli. Vaší dceři jsme dělali nezpočet vyšetření, abychom si byli jistí, že je to tato záhadná nemoc, a opravdu to tak je. Předepíšeme jí nějaké prášky, které bude muset denně brát, ale na kontroly bude muset jen jednou za čtrvt roku," vysvětlil nám doktor a já musel okamžitě chytit Emil. Kdyby nebyylo mě, hned by tam spadla. Sám jsem z toho ale nebyl nadšený, moje malá holčička se bude muset tolik trápit... Bude vůbec v pořádku, když se jí zastavilo srdce?

  „Jak dlouho bude podle vás žít..?" zeptal jsem se potichu, zatímco Em se mi tiskla na hruď a snažila se tišit své vzlyky. Jednou rukou jsem ji objal a zároveň hladil po zádech. Chudinka moje.

  „Pacienti se většinou dožívají dvanácti až patnácti let od prvního projevení nemoce, že se konec blíží poznáte tak, že bude mrzutá, přestávat mluvit, hodně spát bude, ale to předbíhám všechny ty roky, které ještě zažijete spolu," chlácholil nás doktor, ale mně samotnému se sevřel hrudník a chtěl jsem plakat.

  „Má ještě dvojče... J-je zde nějaká šance, že ona tu nemoc nemá..?" zeptala se mezi vzlyky Em a do postýlky pohlédla na malou Elin připojenou na všechny možné přístroje. „Pokud jsou to jednovaječná dvojčata, riziko je jistě větší, pokud dvojvaječná, pak to není ani padesátiprocentní šance," vysvětlil doktor. To je vážně úžasné. Holky jsou samozřejmě jednovaječný. Kdo to kdy vymyslel, že by malé děti měly mít nějaké otravné nemoci. Vždyť je to hrozně otravné. Ale... Tak počkat, to, co řekl ten doktor, je pitomost.

  Doktor už byl na odchodu, když v tom jsem ho zastavil já. „Pane doktore, promiňte, že vás ještě obtěžuji, ale já a moje dvojče jsme tuto nemoc měli, v nemocnici nám řekli totéž a žijeme doteď," argumentoval jsem, ale v tom si uvědomil, že já a Tinus jsme v tu dobu slavili šestnácté narozeniny. Ale teď neberu už ani prášky, přestal jsem to řešit, když Emil otěhotněla. Znamená to, že... Umřu?

  „Na vaši diagnózu jsem samozřejmě koukal, pane Gunnarsene, vám zbývá minimálně osm let života, ale u vašeho dvojčete se to zatím neprojevilo, pokud jsem koukal správně," odpověděl mi doktor a v tu ránu jsem uslyšel někoho vejít do dveří. „Marcusi, říkal jsi, že jsi v pořádku," protestoval Tinus smutně a mně připadalo, že brečel. Okamžitě mě i Emilii objal a nechtěl pustit. Byli jsme takový smutný kroužek. Em se sotva držela na nohou a Tinus skoro všechny své síly vložil do tvoření slz, protože už jsem měl pěkně proplakané triko.

   „Vymýšlí si, ty i Elin budete v pořádku, nic se ti od té doby nestalo, teď se také už nikdy nic nestane. U Elin se spletli, jsem si jistý," snažil se přesvědčit sám sebe, ale možná mě, anebo oba z nás. Bráško, ty se mi o ně postaráš, budeš muset... Teď už tedy žádné další děti, které by musely utrpět ztrátu otce. I to, co se děje Em je pro děti hrozné, a to neumřela. Nesmím umřít. Změním svoji životosprávu, začnu více pečovat o své zdraví než o svůj vzhled. Musím toho změnit, co nejvíc to jen půjde.

  „Omlouvám se, že ruším, ale Eli asi chce maminku," promluvila najednou Violet a všichni jsme se otočili na postýlku s Elin. Emil se mi vskutku bleskurychle vykroutila z objetí a šla za naší malou princeznou.

  „Mohu si ji vzít do náručí?" zeptala se doktora, který zde ještě stál a koukal na nás. Jeho odpoveď mě překvapila. „Ano, můžete, nevidím žádný problém."

  „Mamí!" ječela Elin a natahovala k Emilii ručičky. Byl na ni božský pohled. Em si ji hned vzala do náručí a objala. Elin pískala radostí, bylo jí jedno, že má hnusnou nemoc, cítila se šťastně, protože viděla maminku. Doktor hned odešel a já zaregistroval, že hadičky vůbec nevedly do funkčním přístrojů a některé Elin úplně vypadly. Oni si snad dělají legraci!

  „Em, nebyl ti ten doktor nějaký povědomý?" zeptal jsem se potichu a více zavřel dveře. „No, ano, byl to ten, který mě měl, jak jsem měla ty žebra a... A zároveň je to Brandonův kamarád!" zaječela na mě skoro. Kamarád? Jak ví, že je Brandonův kamarád? „Ihned musíme oryč, tenhle kluk mě operoval, když jsem byla u Brandona, to on mu předtím všechno řekl a-a," snažila se Em vysvětlit, ale v tu chvíli sem přišel ten doktor i s Brandonem a já ucítil ostrou bolest na hlavě. Oni mě praštili tyčí z kovu a jak jsem mohl slyšet, tak Viol a Tinuse také.

   „Jseš n19. ě. jaká chytrá, ne?" Tohle bylo poslední, co jsem slyšel, a dál už vím jen o mém probuzení v nemocniční posteli.

Emilie

  Znamená to tedy, že mojí holčičce nic není? Ale co to bylo to s tím Marcusem? Dělal si legraci? Je to skutečné? Proč se to malé Elin stalo? Je toto pouhý sen?

  V hlavě jsem měla plno otázek a odpověď jen na jednu z nich. Není to sen, ale hnusná skutečnost. I když většina odpovědí na moje otázky seděla hned vedle mě. Ten nechutný člověk, který měl být doktor, seděl vedle mě.

  „Maminťo, já hádík," kníkla Elin a já už chtěla něco odpověděť, ale neznámý doktor byl rychlejší. Ale s odpovědí pro mě.

 „Jen ji koukej nakojit tady hezky před námi, omdlela kvůli tomu, že toho svýho spratka málo krmíš, žádná divná srdeční nemoc neexistuje, má ji jen ten tvůj pošuk a to ani ne tuhle, má jen zvýšený riziko na nějakou divnou nemoc, která není nebezpečná. A teď ji koukej nakrmit! Hezky si vytáhni triko a dělěj!" zaječel na mě, jenže já se začala klepat. Elin o nic už ani neprosila a sama mi začala lézt pod triko. Broučku, tady prosím ne. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si sundat podprsenku a triko si nechat. Elin bylo úplně jedno, že je pod nějakým trikem, mně nemusel očumovat nějaký idiot, takže já a El jsme byly víceméně spokojené.

____________________________________

Vydáno: 19. 6. 2021