We Made It Together [M&M]

50

„Jaktože jsi mi neřekl, že má Emil krátký vlasy?“ zeptal se potichu Tinus, když se Violet bavila zrovna s někým z jejích přátel.

  „Jak to mám vědět, se mnou nebydlí, viděl jsem ji naposledy v nemocnici, děti si taky nebere, tak jak jsem to měl vědět,“ zamumlal jsem trochu naštvaně a pohledem znovu zatočil k Emil, která seděla sama u nějakého stolu.

„Je mi jí líto, jak je tam sama,“ uznal jsem nakonec.

„Tak za ní běž.“

____________________

  „Pane Gunnarsene, vstávejte, překážíte tu,“ probudila mě najednou sestra a já se na ni zmateně podíval. Včera jsem v nemocnici na chodbě usnul, stále mě za Emilií nepustili, a tak trucuji před jejím pokojem každý den od rána do večera.

  „Váš bratr šel do bufetu na snídani, měl byste asi za ním,“ řekla mi ještě a já přikývl. „Jo, jdu tam,“ řekl jsem ještě ospale a vydal se tedy do bufetu. Stejně nechápu, proč mě může budit, ale za Emil mě pustit nemůže. Hloupost.

„Marcusi, tady jsem,“ zavolal na mě Tinus najednou a já se otočil. Kde jseš, bráško? Já tě nevidím.

  „Tady,“ řekl znovu pobaveně, chytil můj rukáv a zatáhl mě k nějakému stolu. No, jak ho mám asi vidět, když stál za mnou?

  „Doufám, že si dáš tady makovej koláček,“ ukázal na tedy nějaký koláček na talířku, který ležel na stole před ním. To je podezřelé.

  „Co se stalo..? Proč... Mi dáváš koláček? To není jen tak, ne?“ ptal jsem se podezřívavě a Tinus se trochu zarazil. „No... Posaď se,“ pokynul mi a sám si sedl. Já jsem tak tedy udělal a nechápavě si ho prohlížel. Co mi chce? Já fakt vůbec nevím.

„Tak co se teda děje?“ zeptal jsem se znovu podezřívavě. „No... Já už bych potřeboval domů do Trofors,“ vysvětlil mi a já se na něj překvapeně podíval. Dává mi to smysl, věděl jsem, že bude chtít jít domů, ale...

  „Proč?“ zeptal jsem se, ale nedal jsem na sobě znát žádné zklamání. Ale on mě tu chce nechat. Ale ne, nejsem malý dítě, já jsem přece dospělej, musím to tu zvládnout. Vždyť je to jen můj bratr, přece nejsme bratři od toho, abychom se podrželi a podpořili. Ne, kvůli tomu bratři nejsou.

  „Potřebuju za Violet, musíme něco ještě vyřešit... S tou svatbou,“ vysvětlil a já přikývl. „Jo, jo, jasně, můžeš jet normálně, kdy pojedeš?“ ptal jsem se ho rychle, abych to zamluvil. „Vadí ti to hodně? Já... Je to dobrý? Nevadí ti to?“ ptal se. A sakra. On to poznal. Falešný úsměv.

  „Co? Ne, jasně že ne, vždyť to chápu, já tu jsem taky se svojí... Přítelkyní, manželskou, to je jedno, ale jo, chápu to, chápu,“ začal jsem říkat jedno přes druhé, ale on se na mě zoufale podíval. „Já bych tu s tebou rád zůstal, ale... Víš ty co? Pojď, jdem za Em,“ rozhodl najednou a zvednul se. On je taky zamotanej. Nejdřív říká, že odjede a teď se mnou jde za Emil? Je mu dobře?

  Zmateně jsem se zvedl a šel za ním. Takže zase k pokoji a ten koláček tam asi necháme. Ach jo. Koláček tam zůstal. Můj koláček.

  Došli jsme k pokoji a chtěli si znovu sednou na sedačku, ale dveře do pokoje byly rozražené a nehlídané.

  Já jsem rychle nakouknul dovnitř, ale nic jsem neviděl. Nic. Jen postel a stěny a stůl, ale Em nikde nebyla. Nikde.

  „Kde je?!“ vyhrkl jsem a podíval se tázavě na Tinuse. „Netuším, jdu někoho sehnat,“ odpověděl mi Tinus stejně nechápavě a já stále zkoumal tento podivný pokoj bez Emil.

Já je zabiju, jestli ji museli vzít na další operaci, jestli umřela, je možná nezabije, ale Brandona zabije. To je totální kretén, který si nezaslouží žít. Je to jen odpad. A všem by bez něj bylo lépe. Em by žila. Teda... Ona žije, ale žila by šťastně. Třeba může za to, že potratila. Určitě za to může i on. Určitě. Může za všechno špatný.

  Když jsem přemýšlel nad tím idiotem, Tinus někam zmizel, ale toho jsem si všiml, až když se vracel. No jo, byl jsem mimo.

„Pojď, než je zabiješ,“ řekl, vzal mě za ruku a vedl mě chodbou někam pryč. Jak než zabiju? My jdeme ven z nemocnice? Bráško, co děláš? Tohle je východ z nemocnice!

  „Tinusi, proč jděte pryč? Oni ji zabili?“ zeptal jsem se hned a zastavil ho. „Ne, jdeme jinou chodbou, pojď,“ vyzval mě znovu a dál a dál mě táhnul.

  Já vážně nic nechápu. To jdeme do skladu mrtvol? Ne, to je! Nebo... Co když? Já chci vědět, co se děje... Oni mi ji ztratili.

  Najednou jsem se zastavili před nějakými dveřmi, které Martinus otevřel a udělal mi prostor, abych mohl vejít dovnitř. Co to zas vyvádí?

Em! On mě vedl za Emil! Ona tu leží! Já jsem u ní. Nebo... Je to ona? Je stále bledá a na přístrojích, to nemůže být ona. To je nesmysl.

  „Jestli chceš, klidně tě tu s ní nechám o samotě,“ ozval se najednou Tinus a já se na něj otočil.

„Je to fakt ona..?“ zeptal jsem se a on přikývl. „Fakt je to ona, počkám před pokojem.“ Po těchto slovech už zmizel za dveřmi a já si přisedl na židli k Em.

  Mám na ni mluvit? Nemám na ni mluvit? Mám tu jen tak sedět? Já už zapomněl, jaké to je, když sedíte u postele někoho ze svých nejbližších a koukáte na to, jak vám umírá.

  „Hlavně mi neumři, teď, když už mi to došlo, se postarám o to, aby to bylo všechno v pohodě, ale bohužel se nedokážu postarat o to, aby se ti udělalo lépe. Já po tobě vážně nic jiného nechci, než abys zůstala naživu, abys stále dýchala, klidně se ke mně nevracej po tvém uzdravení, ale přežij to. Už jen kvůli holkám a Samovi. Já nikdy nechtěl, aby se ti stalo tohle,“ šeptal jsem a celou jsem si ji důkladně prohlížel. Už ani nemá snubní prstýnek. Už mě odstranila ze života. Začne nový život beze mě, bez dětí. To ona vždycky říkala, že to nesmíme udělat, a vidíte ji teď.

____________________

Vydáno: 21. 4. 2021