We Made It Together [M&M]

75

Marcus

Tak nakonec děti přijely o dva dny déle. Tedy přijedou. Už na ně před domem nervózně čekám. Bojím se, že je nevrátí v pořádku. Znáte tyhle násilníky.

  Za to, že museli trpět někde pryč u debilů, koupil jsem jim bábovičky, lopatičky a takové věci na písek, který jsem jim postavil na zahradě. Tinus s Violet se mnou souhlasili. Děti si tam rozhodně vyhrají, nejen tyhle, ale i budoucí.

  Před domem zastavilo červené auto, asi aby nevypadalo tak podezřele, ze kterého vešel Brandon s Tobiasem a otevřeli dveře od zadní části auta. Hned jsem rozpoznal pláč svých dcer, ale i tlumené vzlyky Samíka.

  Kluci je odpoutali, postavili na zem a děti se rozeběhly hned ke mně. Chudáčci moji.

  „Tatí,“ zamumlal Sam a všichni se mi vecpali do objetí. „Nebojte se, už bude všechno v pořádku,“ uklidnivta jsem je, ale ještě zvedl pohled na kluky. „Co Em?“ Oba se má sebe podívali nervózním pohledem, ale pak se znovu otočili na mě a Brandon odpověděl: „V sobotu.“ Sobota... Vždyť to má Tinus svatbu!

  „Jo, děkuju moc,“ řekl jsem rychle, ale hned se otočil zpět k dětem.

  „Oni mamince bebí!“ zakřičela Elin. Panebože... On jí ubližoval před dětmi. „Dělají jí bebí, do hlavy, bříška, všude, celá fialová byla! To není dobré... Že ne tati?“ ptal se starostlivě Sam, ale já musel udržet klidnou hlavu. „Maminka bude v pořádku, slibuju vám to. A víte vy co? Mám pro vás za odměnu překvapení!“ snažil jsem se je rozptýlit a ukázal jsem na věci do písku. Já vím, je zima a sníh, ale... Máme písek!

  Děti začaly jásat a začaly by se i přát, kdybych je nezastavil. „A vy máte nějaký bebí?“ zeptal jsem se, když už jsem je odvedl na zahradu.

  Sam s Elin se zamysleli a podívali se na Darcy, která celou dobu mlčela. „Dalcy má,“ řekla Elin po chvíli.

  „Tak vy dva běžte na zahradu, já za váma pošlu strejdu,“ nakázal jsem jim a oni nadšeně přikývli. „A my princezno půjdeme nejdřív dovnitř, jo?“ nabídl jsem Darcy a ona lehce přikývla. „Tak pojď,“ vyzvedl jsem si ji opatrně do náruče a odnesl dovnitř.

  „Mám děti, půjdete za nimi prosím někdo ven? Já musím vyřešit teď něco s Darcy,“ poprosil jsem je a Lilly se hned nabídla, že půjde za těmi uličníky.

  „A kde tě to bolí, zlatíčko?“ ptal jsem se a dělal si prostor na pohovce. Když jsem se na tohle zeptal, hned si k nám přisedl i Tinus a Violet, která tu něco děláš taky zbystřila.

  „šude,“ zakňučela a začala se vrtět. „Neboj, princezno, tady-,“ natáhl jsem se pro nějakého plyšáka, „máš plyšáka, zatím si s ním hraj, já se na to všechno podívám, ale nejdřív tě svleču, jo?“

Darcy neprotestovala a já jsem jí tedy začala sundavat všechny možné vrstvy oblečení, až nakonec byla i plence. Nechápu, proč jí to dávají, když už umí perfektně chodit na nočník. Občas to nestihne a přes noc ji má, ale přes den nevidím jediný problém, takže jdeme sundat i plenku.

Chtěl jsem brečet, ještě víc, než když jsem viděl zmlácenou Em. Všude měla Darcy fialové skvrny. Tmavě fialové.

„Podívejte se na to,“ otočil jsem se na ten  pár poblíž mě. Violet se okamžitě zvedla a začala si prohlížet celou fialovou Darcy. Její maličké tělíčko bylo celé, zdůrazňuji celé, poseto fialovými ranami.

„Marcusi, tohle není ani trochu dobrý. Vždyť jí mohl udělat něco vážnýho,“ konstatovala Vio. „Já vím, já to kurva vím,“ snažil jsem se tlumit svůj vztek. „Pojedu nejdřív na policii a pak na nejbližší kliniku nebo jakékoli zdravotnické zařízení tady.“

  „Pojedu s tebou,“ nabídl se Tinus, ale já zakroutil hlavou. „Víc mi pomůže, když pohlídáš zbylé děti. Vio nemůže tahat ani vlastně nic by neměla, takže ta moc nepomůže a Lilly je vlastně cizí,“ vysvětlil jsem a on chápavě přikývl. Mám pravdu. Heh. „Ale já tedy můžu jet s vámi?“ zeptala se Viol.

  „Jo, můžeš, tam asi nehrozí nic špatnýho. Může Tinusi, ne?“ zeptal jsem se ho. Ale... Neměl bych se ptát na svolení. Já vím. „Jasně, jen mi ji na chvíli ukradni,“ zasmál se Tinus a šel si obléknout něco zimního, aby mohl za dětmi do sněhu, ale na písek.

  Darcy jsem zabalil zpět do oblečení a nechal s plyšákem slona na gauči. Vyndal mohl a začal hlídat nějaké místo, kde by mohli být zdravotníci. Snad nějaké najdu.

  „Vi, za jak dlouho budeme moct jet?“ zeptal jsem se jí, ale ona pohotově odpověděla. „Dojdu si na záchod a můžeme.“ „Dobře, beru,“ přikývl jsem a sedl si na pohovku vedle Darcy.

 
  Tak mám nějakou malou nemocnici za dvě hodiny a čtyřicet pět minut. To není tak špatný, ale co když má vnitřní krvácení a umírá? Našel jsem ale ještě jednu nemocnici. Nemocnici v Møsjenu, kam jste pojedeme, protože je tam policejní stanice, která má v Trofors dnes zavřeno a bůh ví, jestli je někdy otevřená. Mám problém ale s tím, že Møsjenská nemocnice dostává hodně špatných ohlasů. Dětská ambulance však ne, tak uvidíme.

   „Už jsem tu, můžeme jít?“ přišla téměř hned Violet a já přikývl. „Jen to půjdu říct dětem, pohlídáš ji?“ zeptal jsem se a Vi přikývla. Já jsem tedy vyšel ven za dětmi.

  Hezky si tam spolu hráli, a já se tedy vydal hned za nimi. „Same, El, já teď pojedu někam s Darcy a tetou Vio, vy tu buďte hodní s tetou Lilly a stejdou, jo?“ říkal jsem jim a oba dva přikývli. Já už jsem pak jen sebral ty dvě a odjel s nimi do Møsjenu.

  Do půl hodiny jsem přijel na Møsjenskou policejní stanici a hned si mě přebral nějaký strážník.

  „Potřebuji něco nahlásit a docela to spěchá,” oznámil jsem a strážník mě hned vyzval k tomu, abych mluvil dál. „Už se děly věci dříve, ale dnes se dcera po týdnu vrátila a má na sobě všude modřiny, až krvavé. Ublížili jí a... To už nejde.“ „Takže za to může vaše paní, když byla vaše dcera u ní?“ zeptal se policista, ale já zakroutil hlavou. „Ne, já... Radši vám řeknu celý příběh.“ A tak jsem začal s vypravením našeho života a jak vypadá posledních půl roku.

______________________

Vydáno: 3. 7. 2021