We Made It Together [M&M]

80

„Tak jsme tady,“ řekl Marcus, když jsme zastavili u Trondheimské nemocnice. Já jsem seděla na zadním sedadle s holkami, abych je mohla pohlídat, jestli se něco neděje, a Marcus řídil.

  „Půjdeš s nimi na dětské?“ zeptala jsem se, když je vyndaval ven a dával do kočárku, protože obě dvě jsou unavené. „Jako abychom vypadli dřív? Klidně. Pak můžeme zajít třeba do zoo ještě, nebo je?“ zeptal se a ještě pomohl mně ven. „Podle toho, jak to dopadne, ale nápad je to výbornej. Pak bychom ale někdy museli zajít se Samem,“ připomněla jsem mu a on se zarazil. „A jo, vždyť on je Samík doma... Tak půjdeme zítra!“ navrhl, já už byla venku z auta a čekala jsem na to, až Marcus zamkne. Bohužel dětské oddělení a gynekologie jsou úplně na druhé straně, a protože Trondheimská nemocnice je jedna z největších a má několik budov, musíme se od sebe úplně oddělit. Oni jdou doleva a já doprava.

  „Tak dobrý den paní Gunnarsen, za chvíli vás zavoláme, zatím se tu podsaďte,“ řekla mi sestřička, když si ode mě přebírala kartičku zdravotní pojišťovny a nějaké další papíry.

  Posadila jsem se tedy do čekárny mezi ostatní pacienty a čekala na to, až budu muset jít dovnitř.

  Když nad tím tak přemýšlím, dlouho jsem nebyla u své doktorky, vždy jsme jeli k nějakému nejbližšímu doktorovi, takže pro ni to bude hodně novinek najednou.

  „Slečna Ström,“ zavolala sestra a já už se chtěla skoro zvedat. Ještě nedávno jsem byla Lindstrøm, což je docela podobné, ne?

  V mezičase jsem se ještě podívala na telefon, jestli mi třeba Marcus nebo někdo něco nenapsal, ale nic takového se nestalo.

  „Paní Gunnarsen!“ zavolala sestra a já tedy vešla do ordinace. Konečně. Anebo... Možná by bylo lepší, kdybych tu nebyla.

  „Dobrý den,“ řekla jsem, když jsem vstoupila dovnitř a zavírala za sebou dveře.

  „Dobrý den, můžete se posadit,“ vyzvala mě doktorka, která už koukala do mých papírů. „Koukám tady, že jste v červenci minulého roku potratila a od té doby tu nemáte žádné zprávy, měla jste od té doby nějaké komplikace?“ Zapřemýšlela jsem. Mám jí to říct? Asi bych měla, ne? Rozhodně bych měla, ale... Mám strach.

  „Mám podezření na těhotenství kvůli tomu, že mě nedávno znásilnili,“ vysvětlila jsem rychle a bylo poznat, že doktorka i sestra se zarazily. „Ohlásila jste to už na policii?“ zeptala se sestra ještě před doktorkou. „No... Vlastně tam dneska jdu,“ odpověděla jsem popravdě. V autě mě k tomu Marcus přemluvil. Nevím, jestli se na to cítím.

  „A menstruaci jste měla v poslední dobrý pravidelnou nebo se stávalo, že jste měla nějaké zpoždění?“ ptala se pro změnu doktorka a zvedala se ze svého místa. „No... Posledních půl roku jsem jí vůbec neměla a před tím... Potratem... To nebylo o moc lepší,“ snažila jsem se vysvětlit, i když mi to bylo trapně, nic to není.

  „Uděláme pár testů, ale teď si sem pojďte lehnout,“ vyzvala mě ke svému lehátku, které jsem se pomalu přesunula. Posledně, když jsem tu byla, byla jsem těhotná s dvojčaty. Byla jsem šťastná, těhotná, nastávající maminka. Jaktože se to všechno pokazilo? Nechápu to. Proč?

  Musela jsem od vyhrnout triko, aby mi doktorka mohla udělat ultrazvuk, a pro jistotu ji nevnímala. Zatím jsem ji nevnímala. Bylo to tak pro mě lepší.

  Tenkrát jsem tu ležela s tím, že se stanu maminkou dvou zdravých malých holčiček, i když... Ani jedna z nich zdravá nebyla.

  „Mohu vás ujistit, paní Gunnarsen, že těhotná nejste, potřebuji vás ale poslat na pár dalších testů, abych se o něčem mohla ujistit,“ vysvětlila mi doktorka, nechala mě tu ležet a šla něco vyřizovat se sestrou. A já..? Co mám dělat? Kde je Marcus, aby mě uklidnil? Zmizel... Jako všichni. Všichni mizí. Dokonce i můj manžel. On neměl mizet. Ani nikdo jiný. Chybí mi. Ale... Jsem od něj sotva hodinu, možná dvě.

  „Běžte prosím do pátého patra, na dveře číslo 48 zaťukejte, tam si od vás převezmou tento papír,“ podala mi sestra nějaký papír a pokračovala ve vysvětlovaní, „tak pockate tak dvacet minutek, déle určitě ne, a vezmou vás to dveří číslo 49 na krevní testy. Vůbec se ničeho nelekejte, velikost jehly je naprosto normální pro tento typ testu.“ Velikost jehly normální? Jak velké to je, když ke musí uklidňovat? Jako... Větší než hlava miminka? Jako jedno miminko?

  Šla jsem tedy do pátého nebo kolikátého patra a zaťukala na ony dveře. Nikdo dlouho nevycházel, ale když konečně někdo vyšel, rovnou mě vzal na odběr krve. Nikdy jsem to neměla ráda. Ale... Já jsem na tom pořád dobře. Nevíme, co dělají chudince Elin s Darcy.

  Z celého brání krve mi začalo být na zvracení a začala jsem litovat toho, že jsem vůbec někdy přikývla na nějakou návštěvu nemocnice. Tohle mě nebaví. Proč jsem já to kývla? Jo, sakra, já nevím! Já jsem ráda, že žiju po tom, co se mi stalo. Vlastně se nic nestalo...

  Chvíli jsem seděla a čekala na to, až se mi udělá dobře, ale když už jsem načerpala nějakou sílu, zvedla jsem se a šla zase o pár páteř níže. Normálně bych to zvládla, ale jak jsem byla zavřená pár dní ve sklepě, tak...

  „Ahoj, šli jsme se za tebou podívat, jsou úplně v pořádku, takže jedeme domů. Nebo... Ty musíš ještě někam..?“ ptal a oznamoval mi Marcus, který stál před dveřmi do gynekologickeho oddělení, aby tu na mě mohl počkat. A holky mu spaly v kočárku.

  „Už půjdeme, jen jdu ještě dovnitř,“ oznámila jsem mu a on chápavě přikývl. Zaťukala jsem tedy na dveře a čekala, až někdo přijde otevřít. Doufám, že přijde. Mezitím si můžu povídat s Marcusem, jenže to nějak nevyšlo, protože jsem měla jít hned dovnitř.

  „Tal jak se cítíte po tom zážitku s obrovskou jehlou?“ vtipkovala doktorka, ale já protočila očima. „Skvělé to bylo úplně.“

  „To říkají všichni,“ smála se, ale pak zvážněla. „Teď tu ale koukám na ty vaše výsledky a... Potřebovala bych vám něco sdělit.“ Co zase? Co pořád ti doktoři mají za novinky..?

„Tak... Povídejte,“ pobídla jsem ji. Ano, jsem nervózní, ale už mě to nebaví. Nic nového se stejně nedozvím.

  „Z toho, co jste mi popsala, co jsem viděla na ultrazvuku a co je v krevních výsledcích, tak... Jste neplodná.“

______________________

Vydáno: 10. 7. 2021