We Made It Together [M&M]

55

„Sedí se ti dobře?“ zeptal jsem se Emilie, která hned přikývla a nedočkavě na mě koukala. „K čemu je celý tohle divadýlko? Nejdřív mě posadíš, pak se hodinu ujisťuješ, že žiju a že mě to nebolí, a teď mi nechceš říct, co se děje. Kvůli tomuhle do sebe nedávám troje prášky denně,“ zamračila se trochu, ale byla vážně natěšená, co se bude dít.

  „No, jak jsi mi tenkrát na Vánoce vytiskla všechny naše společné fotky, tak já jsem se rozhodl tam přidat ty, které jsme od té doby nafotili,“ vysvětlil jsem jí a ona se trochu zarazila. „Veselé Váno...“ napadlo jí jako první, ale já záporně zakýval hlavou. „Šťastné výročí?“ napadlo ji znovu pohotově, ale já udělal tentýž pohyb jako před chvílí. „Omlouvám se, ale už nic jiného mě nenapadá... Jsem ztracená v čase... Promiň,“ omluvila se mi nakonec. Ona vážně neví, o co tu jde.

  „Máš svátek a já jsem ti chtěl alespoň tímhle udělat radost,“ vysvětlil jsem jí a čekal na nějakou její reakci. Koukala na mě s otevřenou pusou a ani nemrkala. Já jsem ji asi zabil.

  „Co tam máš za fotky?!“ vyhrkla najednou a chtěla mi ten svaz fotek vzít z ruky. Já jsem ruky natáhl až někam za sebe, ale ona se tam i tak snažila natáhnout.

  „Marcusi, prosím, dej mi to,“ smála se, ale já i tak nesvolil. „Je to moje, já to budu ukazovat, ty jseš marod ješ-,“ také jsem se ze začátku smál, ale když se Emil zasekla v pohybu a sedla si zpátky do původní pozice, zbystřel jsem. „Em..? Dobrý..?“ zeptal jsem se hned a čekal na tu důležitou odpověď. Doopravdy jsem nechtěl, aby se jí ještě něco stalo. „Jen jsem zapomněla na ty žebra, všechno v pohodě a ty ukazuj, mě zajímá, jaké všechny fotky máme, a já o nic nevím.

  Pak už jsme se oba normálně osadili a já před nás dál fotky, abychom si je mohli prohlížet. Byly tam opravdu všechny možné i nemožné fotky. Bylo jich strašně moc. Em každou fotku prohlížela dlouho, ale já jí to za zlé neměl. Chápal jsem ji, tedy až do té doby, než se u jedné zastavila na dvakrát takový čas.

„Zlato..?“ upoutal jsem její pozornost, ale ona mě nevnímala a dále zkoumala naši fotku. „To je tenkrát, jak jsi mě požádal o ruku. Už je to dva roky. To je strašně dlouho. To je hrozný,“ povzechla si a přešla na další fotku, kterou začala hned komentovat, ale úplně jiným tónem. Ještě více zasněným.

  „A tohle je fotka ze dne, jak jsi pro mě přijel na turné, naše první fotka, kde už jsem těhotná.“ Stýská se jí po holkách. To poznám. Neviděla je měsíc. Možná i déle. Je přirozené, že jí budou chybět.

  „Kdy je budu moct zase vidět?“ zeptala se a otočila na mě hlavu. „Určizě brzy, teď ale musel Tinus zařizovat tu dovolenou...“ vysvětlil jsem jí, ale jí zmizel úsměv z tváře. „Jak dlouho tam budou? Chtěla bych jim to všechno vynahradit... Co když už s nimi nebudu mít možnost být... Co když se něco pokazí a nebudou si mě pamatovat... Jsou naši... Všichni tři, Sam, Elin, Darcy. Musím to všem vynahradit. Samovi jeho rodiče, Elin a Darcy celé ty dny, co jsem byla pryč, ale také tu bouračka z léta. Měla jsem dávat větší pozor. Chci to všechno vrátit. Jaké by to bylo, kdybychom měli holky třeba ve třiceti a ne v osmnácti? Co když nás budou jako rodiče nenávidět..? Vždyť... Jsme sami děti, jak můžeme tři vychovávat?“ kladla mi několik otázek, na které jsem však neznal odpověď. Několikrát jsem ji chtěl přerušit, ale došlo mi, že to nesmím, musí ze sebe dostat to, co má na srdci. Musí mít někoho, komu se bude moct svěřit, a ten někdo chci být já.

  „Jak mám být perfektní máma, když jsem ani takovou neměla?“ promluvila nakonec. Nemůže si myslet, že má být perfektní, to by nešlo.

  „Em, nikdo nechce, abys byla perfektní, to ani nejde, ať budeš jakákoli, tak pro naše děti budeš perfektní a navíc jsem tu i já, který ti taky musí pomáhat. Oba dva jsme rodiče, nejen ty. Jsi úžasná, až se vrátíme domů, tak bude všechno tak, jak má být. Neměj strach a neděs se toho,“ snažil jsem se jí přemluvit, ale nejsem si jist, jestli se mi to povedlo.

Em mě chytla za jednu jednu ruku a pomalu nám propletla prsty. „Děkuju, žes tu pro mě vždycky byl,“ usmála se na mě a znovu začala prohlížet fotky.

  „Koukej, jsou tu i první Vánoce v našem domě,“ ukázal jsem na jednu z fotek. No, neukázal, ale trochu rozhrabal celou hromádku, abych se k ní dostal. „A nedávali jsme tuhle fotku, jak se chtělo oznámit, že jsou Tinus s Violet spolu?“ ukázala na fotky, kde jsme byli všichni čtyři. „Jo, to bude ona, ale koukej, je tu všechno. Výlety s holkama, když už začaly chodit, fotky ze svatby, ze zahrady, fakt všechno,“ ukazoval jsem jí postupně všechny fotky. „Musíme zase něco podniknout, až se to všechno teda uklidní. Představ si, že za dva roky zase vytiskneme fotky a nebude jich ani půlka. Jakože... Není to jen o fotkách, ale byla by to škoda, nemyslíš?“ Emilie, tebe to přejde, tebe to doopravdy přejde. Ty nebudeš chtít nic dělat, až se dozvíš, že je Violet těhotná. Já jí na to musím nějak připravit, ale jak?

„Marcusi, já vím, že jsem nudná, ale posloucháš mě?“ zasmála se a doufala, že jí odpovím. „Ehm... Jo, já jen... Zamyslel jsem se nad tím, že Tinus pojede s dětma asi do Ameriky.“ Ona to vlastně nevím. Sakra. „Cože? Amerika? Vždyť jste říkali Anglie. Nemůžou do Ameriky, vždyť je tam někdo zastřelí, proč by měli jet tam?“ vyděsila se, a proto na mě naléhala. „No... Tinus myslel, že tím jak je to dál, by se tam Brandon nemusel ani dostat, ani se to dozvědět,“ vysvětlil jsem jí, ale ona na mě pořád zhrozeně koukala. „Marcusi, do Ameriky v žádným případě, víš kolik je tam lidí?“ „A... Asie?“ navrhl jsem ještě. „Marcusi.“

____________________

Vydáno: 30. 4. 2021