We Made It Together [M&M]

36

  „Konečně samy,“ oddechla jsem si a hodila sebou do postele. Marcus přišel do pokoje hned za mnou a upozornil mě: „Pozor na žebra.“ Sám si však lehnul vedle mě a otráveně zamručel.

  „Neříkal jsi, že chceme někam jet?“ připomněla jsem Marcusovi otázkou, ale on nijak nereagoval. „Macu?“ Zase nic. „Marcusi, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se ho už trochu starostlivě. „Nic, jen... Přemýšlel jsem nad něčím,“ vysvětlil a já čekala, že to dovysvětlí, on tak ale neudělal. „A... Nad čím?“ dozeptala jsem se tedy. Vážně mě to zajímá. „Četl jsem... Knížku jsem četl,“ začal vysvětlovat a postupně pokračoval, „asi jsem pochopil, proč se v dnešní době tolik lidí rozvádí.“ Marcusi děsíš mě. Nemluv o rozvodu.

  „Jakej je tedy ten důvod? Jak... Tomu můžeme my dvě zamezit?“ ptala jsem se opatrně a dále netrpělivě čekala na odpověď. Já se bojím. Nechci ho zítra zradit, když mi řekne tohle. Co když o tom ví a říká to schválně?

  „Bylo tam něco ve smyslu, že manželství má být o tom, že jsi s někým, bez koho nemůžeš žít a ne o tom, že si vezmeš někoho, s kým dokážeš žít. Je to trochu děsivý, když nad tím tak přemýšlím. My dva ani nevíme, jestli bez sebe přežijeme nebo ne. Vždyť jsme spolu celý život,“ vysvětlil mi a já se nad tím zamyslela. Žít může člověk skoro s kýmkoli, ale to neznamená, že to oběma bude vyhovovat. Asi na tom něco pravdy bude. Bude to pravda.

  „My bez sebe nepřežijeme,“ zašeptala jsem, když jsem si to uvědomila. „Vždyť budeme navždy spolu, neměj strach,“ věnoval mi úsměv, ale hned rozhodl. „Tak a teď oblíknout a jedeme za překvapením.“

  Oba dva jsme se tedy nějak pomalu a postupně oblékli, nasedli do auta a vyjeli někam do neznáma. Vlastně to nebylo úplně neznámo. Jeli jsme okolo Møsjenu, ale kam přesně? Čert ví.

  „Macu,“  promluvila jsem na Marcuse, který křečovitě držel volant a snažil se dávat na cestu. „Co je?“ odsekl a snažil se dál nějak normálně řídit. Já jsem si jen povzdechla a promnula si frustrovaně obličej.

   „Ty jsi zase něco pil?“ zeptala jsem se už trochu nervózně, když mě napadlo takový scénář. Upřímně by to byl jeden z těch horších scénářů. Když se zabije, tak kdo se asi bude starat o holky?

  „Ne, jen...“ začal a trochu se uvolnil. „Mám strach, co na to řekneš, není to nic velkého,“ vysvětlil trochu zastuzeně. Co si to o mně myslí? On si vážně prochází tímhle? Ale no tak, to ne...

  „Zlato...“ zašeptala jsem a položila mu svoji ruku na koleno, vlastně skoro na stehno. „Mně by bohatě stačilo, kdybychom si sedli ke gauči a podívali se na nějaký film, já s tebou nejsem kvůli přepychu a nějakým výhodám, já přece miluju tebe, miluju tě pro to, jaký jsi. Ne pro peníze a slávu, vždyť jsem to ani jako malé dítě nemohla tušit,“ vysvětlovala jsme mu a on se šťastně usmál. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě mám,“ zašeptal ještě a už normálním tempem jel stále někam do dáli.

  Naštěstí jsme po nějakých dvaceti minutách přijeli k nějaké chatce, před kterou Marcus zastavil, Marcus hned vystoupil, šel mi otevřít dveře, objal mě kolik pasu, jako kdyby mě měl někdo ukradnout, a takhle se mnou šel až k té chatě, kterou odmeknul klíči, které vytáhl k kapsy.

   „Jen běž dovnitř,“ pobídl mě a já tak tedy udělala, zula jsem si boty a snažila se někde na stěně najít vypínač od světla. Než jsem ho ale našla já, Marcus rozsvítil, zamknul ani mě nenechal se porozhlédnout, vzal mě za ruku a někam mě táhl.

  „Tady počkej, musím to zkontrolovat,“ vysvětlil a zmizel někde v místnostech této chaty. Já jsem zkoumala nějaký obraz, který visel přímo přede mnou. Byl na něm nějaký bílý kůň, nic neobvyklého.

  „Em, doufám, že si dáš pizzu, i když to teda není moc romantickém jídlo no,“ uchechtl se Marcus odněkud a já se rozhodla jít za ním. Vešla jsem do útulného obýváčku s otevřeným krbem, ve kterém hořelo pár klacíků, gaučem s několika dekami, stolečkem s bílého dřeva, na které byly položené dvě pizzy a nějaké víno, a dále tu byly asi dvě zapálené svíčky. Jedna na stole a druhá v kuchyni, se kterou je obývací pokoj propojený, na lince.

  „Páni,“ vyrechla jsem. „No... Já se snažil něco vymyslet, ale...“ snažil si Marcus vymyslet nějakou další výmluvu, ale nemusel. Věřím, že vymyslet dárek na výročí je těžké. Oproti mým tulipánům, které jsem mu zasadila na zahradě a jsou seřazené podle duhy, je tohle jak pro královnu.

  „Chtěl jsem ti dokázat, že i takové společné chvilky si zasloužíme a najde se na ně čas,“ vysvětlil a přesunul nás oba dva ke gauči, přičemž mě na něj posadil, zabalil do deky a podával mi talíř s pizzou.

  „Děláš, jako kdybych byla malé dítě,“ protestovala jsem, ale pizzu jsem hned začala jíst a přisunula se víc k Marcusovu. Co jiného čekal?

  „A dneska si konečně pustíme ten Titanic,“ rozhodl Marcus, když vybíral něco na televizi a zastavil se u programu, kde by Titanic měl být. Ale no tak. K tomu mě nemůže nutit!

  „Tak... Můžeme to zkusit,“ přikývla jsem nakonec. Marcus se nade mnou egoisticky usmál a vzal si dílek ze svoji pizzy. Taková pohoda to je. Zatím. Než začne Titanic.

  „Marcusi? Myslíš, že by sem mohl někdo přijet a zabít nás..?“ zeptala jsem se ještě, než začal ten Marcusem vybraný film. „Ne, neboj se, sen určitě nikdo nepřijede a nezabije nás, to by přece nikdo neudělal,“ povzbuzoval mě Marcus a já nakonec tedy nějak přikývla. Ale i tak se bojím.

  Film tak nějak ubíhal, ubíhal, čas taktéž ubíhal a 20. se blížilo víc a víc.

  „Tak co si o tom zatím myslíš?“ zeptal se mě Marcus a já se musela trochu zarazit. „Ehm... Já to vnímám jen trochu,“ přiznala jsem se, ale dál se opírala o Marcuse. On mě objímal a já se o něj opírala. Taková filmová idylka.

  „Tak se na to podíváme po Vánocích,“ povzdechl si Marcus. Kdybys tak věděl, v tu dobu mě budeš nesnášet.

___________________

Vydáno: 4. 5. 2021

Dobrý den, na vyžádání vám zde dávat prostor na to, abyste se zeptali na nějaké otázky. Takže v překladu do češtiny: „Bude další character ask.“