We Made It Together [M&M]

72

„Em,“ zamumlal Marcus a začal mi vyhrovat triko. Co chce zase dělat? „Nazdar malinkej.“ Položil mi jednu ruku na břicho. Vždyť tam mám jen jizvy.

  „Je to sotva shluk buněk, žádnej malinkej,“ protestovala jsem. „Je to náš syn,“ opravil mě Marcus. „Není ani tvůj,“ připomněla jsem mu. Marcus smutné zvedl ruku. „Emilie, co ti je?“ zeptal se zoufale a začal vysvětlovat, „nejíš, nepiješ, neusměješ se, zajímala ses jen o to miminko, o malou Sofii, ale kdykoli řeknu něco o tom dítěti, chováš se hnusně, nebo změníš téma. Já z toho taky nejsem nadšený, dávám ti možnost potratí, co dávám, já do toho nemůžu ani kecat, je to čistě na tobě, ale já bych ho dokázal přijmout do rodiny, záleží jen na tobě.“

  „Promiň, Maci, J-já... Omlouvám se,“ zamumlala jsem, ale Marcus se ke mně zvedl a objal mě. „Chceš si o tom promluvit, nebo ti mám jen v tichosti dělat oporu?“ zeptal se Marcus. „To druhé, pak to první, prosím,“ zašeptala jsem a způsobila tím, že si Marcus sedl za mě a objal moje bolavé zhyzděné tělo.

  Chvíli jsme tu zamkle tedy seděli, až pak najednou jsem řekla, že už si můžeme promluvit.

  „Tak jak se tedy cítíš? Počet mi vše, co si o tvém těhotenství myslíš,“ vyzval mě Marcus. „Špinavě a odporně. Nechápu, proč to udělali a hlavně, proč to udělal Brandon, když říká, že on za nic nemůže. Nechci, aby byl otec dítěte on, hnusí mě představa, že nosím pod srdcem jeho dítě místo toho tvého. Nechci mít jeho dítě, nechci ani, aby se o něj zajímal. Je jeho asi, ale já chci dělat, že je tvoje. Ať už chtěl nebo nechtěl, tak...“ snažila jsem se vysvětlit, až jsem úplně utichla.

„Tak?“ vybídl mě Marcus k tomu, abych pokračovala. „Pořád to pro mě byl nepříjemný zážitek. Bojím se ho, bojím se vašeho pohlaví.... A možná se občas budu bát i tebe...“ vysvětlila jsem a čekala na jakoukoli reakci. Marcus však nejdříve nic neřekl, ale pouze mě pevněji objal.

  „Teď se cítím v bezpečí,“ zašeptala jsem, když se Marcus moc dlouho neozýval.

„To jsem moc rád,“ řekl a odmlčel se. „Všechno, co jsi řekla, naprosto chápu. Musel to pro tebe být hrozný zážitek a pochopím, když si to nebudeš chtít nechat. Musí to být hrozně těžký, ale já se ti se vším budu snažit pomoci.“ „Ty mě vážně miluješ, že ano?“ zašeptala jsem udiveně a šťastně. To všechno. Nikdo by tohle neudělal. Většina kluků by byla na holku naštvaná, kdyby ji jiní znásilnili a ona otěhotněla. Vidíte, že Marcus takový není. Já to vidím. Je překvapivě až moc podporující.

  „Em, přece bych si tě nebral, kdybych tě nemiloval. Miluju tě a vím o tom. Už od mala bylo jasné, že budeme spolu. Nám možná ne, ale ostatním ano. A já bych neměnil. Ano, máme v životě nějaké problémy, ale žádná cesta není bez trní a i překrásná růže nějaké to trní má. Jediné, o co jde, je, abychom to zvládli a vzájemně si pomohli,“ odpovídal mi a uklidňoval mě a prostě se choval jako Marcus.

  „A jak jsem ti kdy pomohla já?“ zeptala jsem se ho. Nijak, jen to řekni. „Víš, že nemám tu nohu? A víš, že se na mě všichni kromě dvou, nebo jedné osoby neotočily zády?“ O čem to zase mluví, vždyť ho všichni měli rádi.

  „Byla jsi to ty, Em, a pak ještě Tinus, ale ty jsi to byla. Ne nějaký Fred, ale ty. Kvůli tobě mám protézu a sám pomalu zapomínám na to, že nohu nemám. Ty jsi mi pomohla víc než kdokoli jiný. Udělala jsi toho pro ně hrozně moc,“ snažil se mj vysvětlit Maruše a já se zamysela. Něco na tom bude, ale... I tak. Byla to samozřejmost.

  „Lásko, já vím, že si myslíš, že je to samozřejmost, ale není, věř mi,“ vysvětlil mi, jako by uměl číst moje myšlenky. „Jak jsi...“ vydechla jsem překvapeně. „Znám tě celý tvůj život,“ vysvětlit znovu. Ach jo, on má zase pravdu.

  „Přemýšlej nad tím shlukem buněk a běž se oblíknout, za chvíli ti bude paní na hlídání.“ „Cože?!“ vyhrkla jsem znovu překvapeně. „Ano, chůva, naše nová chůva, neboj, nejsi hluchá,“ zasmál se Marcus. „Nechci nikoho otravovat s péčí o naše děti. Je to naše starost,“ snažila jsem se ho přemluvit. „Bude se ti líbit, sama se nabídla, určitě ji to obtěžovat nebude, chceš pomoct oblíknout?“ zeptal se Marcus, aby změnil téma.

  „Ne, to je dobrý, půjdu ještě zkontrolovat-,“ přerušil mě najednou Marcus.

  „Ty už jsem zkontroloval, oblíkli jsme se a před chvílí měli snídani. Teď se dole s Tinusem nebo Violet koukají na pohádku. Ty tam tedy přijď,“ řekl, usmál se a opustil náš pokoj. Nechci obtěžovat někoho jiného se svým životem. Ani Marcusovy rodiče, ani cizí lidi. Je mi to nepříjemné. Moje děti, moje starosti a praxe. Nechci nikomu jinému stěžovat život, dny, týdny.

  Oblékla jsem se tedy a vydala se dolů za Marcusem, který u dveří stál s nějakou dívkou. Chůva, milenka, fanynka... Asi chůva.

  „A tohle je Emilie, moje žena. Už jsem vám o ní říkal,“ vysvětlil Marcus, ale já koukala jako vyděšená myš.

  „Lil?“ zeptala jsem se, ale ona na mě nechápavě koukla. „My se asi známé, co?“ zasmála se nervózně. „Jestli jo, tak to nevím, kdo jsi.“ „Nejseš sestra Sofie, nebo jak se jmenuje? Tý ztracený holky?“ zeptala jsem se se zájmem. „Jak víš o mojí... Jo! Jsem to já. My se známe. Jak zná moji sestru? Ty víš, kde je?“ ptala se nadšeně Lilly. „No, nevím, ale... Byla to kamarádka Emmy a tebe jsem občas viděla, když jsem šla pro Emmu k vám domů,“ vysvětlovala jsem. „Neříkaj tobě normálně Em nebo Emil nebo tak nějak?“ ptala se a vypadala tak, že silné přemýšlí. „Jo, jsem to já! Nejednou jsme spolu bavily, když jsme byly mladší,“ vysvětlovala jsem a Lilly si nejspíš vzpomněla.

  „Jo, jednou jsme spolu spadly do toho jezera a musel nás zachraňovat můj táta, už si vzpomínám!“ vyprávěla vášnivě, ale Marcus na nás nechápavě koukal.

  „Ty jsi měla opravdu jiný kamarádky a kamarády místo mě?“

_____________________

Vydáno: 30. 6. 2021