We Made It Together [M&M]

40

„Skvěle, máte asi ještě čtyři hodiny, než pojedeme na místo, kde se bude natáčet. A Emil... Bude tančit se mnou, za tu dobu se to budu muset naučit," pronesl Marcus a já mně se zastavilo srdce. Marcus. Má mě pořád rád.

„Tak... My se půjdem najíst," řekla skoro celá parta tanečnic, kromě Emmy a Majy. Všechny kromě nich si braly věci a odcházely ven ze sálu, jediné Emma a Maja seděly u stěny a koukaly, co se bude dít.

„Začátek máte spolu, ne? Nevíš, co přesně dělá?" zeptal se Marcus do toho ticha, které tu všude bylo. Jediné, co bylo slyšet, bylo tikání hodin. „Jo, můžeme to zkusit," navrhla jsem a přešla k místu, kde byl větší prostor.

„Já stojím tedy takhle," ukázala jsem nejsou pózu, kde mám jeden bok vyhozený do strany a koukám před sebe, a pak jsem pokračovala, „ty máš ruku na mém rameni a vlastně mi jakoby pomáháš se otočit o devadesát stupňů." Marcus tak tedy udělal, když se mu povedlo mě otočit, koukali jsme si do očí a připadalo mi, jako by se všechny trable vytratily a my byli pořád spolu.

Scény jsme projížděli a projížděli, ze začátku nejsou zas tak strašné, ale ke konci už je tam držení za boky, skoro až v polibku... A další takové věci.

„Od čeho máš tak fialovou tvář..?" zeptal se mě Marcus v polovině nějakého mého vysvětlování. Já jsem se zarazila, ale nic neříkala. „Tobě to udělal on, viď..?" zeptal se a já to uzavřela jednou jedinou větou. „Kdyby se něco dělo, řekla bych ti, Marcusi."

Po této chvíli jsme se o Brandonovi a o ničem spojeném s naším rozchodem nebavili a bylo to dobře. Oba dva jsme měli klid a užívali jsme si to. Tanec, já a on.

„Teď mě chytíš za boky," radila jsem mu, co má dělat. „Můžu?" ujišťoval se ještě a já přikývla. On tedy položil opatrně ruce na mě boky a koukal mi přímo do očí. Na tváři se mu rýsoval široký úsměv, ale já se na něj taktéž usmívala. Byl to kouzelný okamžik. Připomínal mi naši svatbu.

„Pak si mě přitáhneš blíž k sobě," pokračovala jsem, ale stále věnovala pozornost jen jemu a jeho očím. Ty jeho překrásně hnědé oči.

„A dál?" zašeptal Marcus, když už jsme u sebe stáli dostatečně blízko. Nepokoušej mě, Marcusi, jestli se tohle dozví Brandon, jsem mrtvá... Čert vem Brandona.

„Polib mě," zašeptala a sama si ho přitáhla do polibku. On neprotestoval, ba naopak spolupracoval a ještě víc si mě přitáhl k sobě.

Když jsme se od sebe částečně odtáhli, opřeli jsme si čela o čelo toho druhého. Dává to smysl? Já doufám že ano.

„Vždycky tě budu milovat, vždycky budu milovat toho Marcuse, se kterým jsem strávila celý svůj život. Nezměň se," šeptala jsem, ale on nic neříkal, stále na mě jen a pouze koukal. „Musíš mi říct, kdyby se něco dělo... Musíš... Já bych ti pomohl, zvládnul bych to, věř mi," přesvědčoval mě a já mu s malým přikývnutím věnovala ještě malý úsměv.

„Já myslela, že se máte učit tančit," ozvala se najednou se smíchem Emma a my se od sebe s povzdechnutím otrhli a znovu si ski tedy projet tu choreografii. Při tanci jsem asi nikdy necítila něco takového. Taková volnost. U Brandona jsem se bála, že mě rozdrtí, buď schválně nebo náhodou, ale Marcusovi můžu věřit. Vždycky jsem mohla Marcusovi věřit a myslím, že můžu i nadále.

Choreografii jsme projížděli a projížděli pořád dokola, na hudbu, bez hudby. Užívali jsme si to, dokonce jsme nepřestali tančit, ani když už sem přišly zbylé tanečnice.

„Musíme jít," oznámila nám Maja najednou a my od sebe leknutím odskočili. „Všichni chápeme, že si procházíte těžkým rozchodem a tohle tomu moc nepomáhá, ale my fakt musíme jet," dodala za ní Emma a já si trochu povzdechla.

Vyšli jsme vem z tanečního studia a všichni jsme nasedali do svých aut, ale pro mě zde čekalo auto se třemi lidmi, přičemž jeden z nich mě chce zabít. Wau.

„Jeď za tím debilem," rozkázal Brandon Tobiasovi, který řídil, a on tak udělal. Jeli jsme chvíli a nikdo nic neříkal. Upřímně jsem doufala, že na mě třeba Brandon zapomene nebo se na mě vykašle.

„Jdu s tebou, ať tě mám hezky pod kontrolou," zavrčel Brandon a doslova mě vykopl z auta. Kopl mě do zad, když mi Tobias otvíral dveře podle rozkazu. Přistála jsem naštěstí na dlaních, takže nic strašného.

Brandona jsem vůbec ale vůbec nevnímala a vydala se za holkami, ale hlavně Marcusem.

„Nechceme tě tu a ani tu nesmíš být, jen účinkující," oznámil Brandonovi Marcus a arogantně se na něj podíval. „Hlídám ti tu tu tvoji krávu, tak mě pusť," zavrčel na Marcuse, když ho nechtěl pustit do budovy na natáčení. Marcus mě oddělil od Brandona a povolil mi vstup do prostoru, ale Brandonovi ho zase zaterasil.

„Někdy příště, teď máš smůlu," uchechtl se Marcus a zavřel za námi. Pak už jsem jen slyšela, jak Brandon do něčeho praštil asi pěstí, a s Marcusem jsme se viděli nahoru za ostatními. Čekaly tak na nás hlavně kostýmy. Volnější tmavé oblečení. Brandon měl mít hodně tmavé věci, tak snad se to nich Marcus vejde.

„Jsou tu dvě šatny, tak se nějak rozdělte, vy pane asi půjdete sám do té vpravo a děvčata doleva," řekl nějaký pán, který nám dělal kostýmy, ale Marcus mě chytil za ruku, když už jsem měla svůj kostým, a zatáhl mě s ním do jedné z šaten.

Nakonec mi vysvětlil, že mi chce jen pomoct kvůli těm zlomeným žebrům. Je to od něj hezké. Nakonec jsme si pomohli tak trochu navzájem, já sehnala holky a šli jsme na scénu. Nejdřív jsme si to však měli projet nanečisto a ukázat to choreografovi.

Ano, tančila jsme s Marcusem poprvé před ním, ale Mac to přeci umí líp než Brandon, takže by neměl být žádný problém.

Když dohrály poslední tóny písničky, choreograf přešel ke mně a Marcusovi. No, to nebude nic dobrýho.

„Všiml jsem si, že to není ten chlapec, chtěl jsem nejdříve něco říct na odpor, ale vy dva v páru, to je něco. Hochu, ty i s tou nohou to zvládáš a byl bych rád, kdybych si vás mohl zapsat jako jeden ze schopných párů pro další mé projekty."

____________________

Vydáno: 5. 4. 2021