We Made It Together [M&M]

52

Podíval jsem se na Emil a všiml jsem, že oči otevřené má. Jaktože má otevřený oči? Ona umřela s otevřenýma očima? A co to dělají ty lidi?

Jeden doktor vedle Emil jen stál a zmateně na ni koukal, druhý doktor jí začal zkoumat tep a nějaké další pro život důležitě funkce. Co třeba začít s resuscitací? Vy ji tu necháte jen tak umřít...

„Ty přístroje se asi zbláznily, je v pohodě,“ pronesl jeden z doktorů a šel něco dělat s těmi přístroji. Tohle bylo děsivé. Takže když se vlastně nic neděje, znamená to, že Emilie má doopravdy otevřené oči?

  Znovu přístrojů po chvíli přestaly a jeden z doktorů pronesl: „Až s vámi začne komunikovat, přijďte nám to říct.“  Poté už oba dva odešli a já zůstal s Em sám. Em na mě stále koukala, ale neměla a ani jinak nehýbala.

  „Em, slyšíš mě a můžeš mě vnímat..?“ zeptal jsem se jí a čekal na nějakou reakci. Reakce byla taková, že Em jen trochu kývla hlavou a možná to nebylo ani kvůli mě, ale pohnula se! To je dobrý začátek, ne?

  „Neměj o nic strach, všechno mám pod kontrolou, o děti je dobré postaráno a o tebe taky, já tady na to dávám pozor. Tvoje zranění se brzy uzdraví a všechno bude dobrý. Napadlo mě, že znovu pojedeme na ty ostrovy, kde jsme měli líbánky. Co to bylo vlastně za ostrovy..? Asi Kanárské ostrovy. Tentokrát tam pojedeme i s holkama a Samem, možná bychom mohli zkusit vzít i Sammyho, co na to říkáš? Tobě by se tam rychleji uzdravila žebra a mohla by sis tam krásně odpočinout. No... Já vím, že je toho na tebe moc a že toho od tebe chci moc, ale já se snažím. Budu se snažit klidně i víc, když se vrátíš zpátky ke mně. Vlastně přemýšlím nad tím, že si nechám vytetovat vás tvého narození, tvůj podpis nebo něco takového. Měl bych tě alespoň pořád nablízku. Za posledních pár dnů jsem přemýšlel i nad naší budoucností a rozhodl jsem, že bychom se mohli pokusit o další miminko. Chtěl bych si s tebou projít celé těhotenství, i když bych mizel na turné, tak by to bylo jiné. Ale hlavně mi neumírej... Prosím... Jen to ne...“ vyzpovídal jsem se jí a čekal na nějakou reakci, ona však jen ležela ve stejné pozici jako před chvílí a koukala i na stejné místo, na mě.

  „Možná bych ti mohl zazpívat, aby sis odpočinula, ale nejdřív potřebuji zavolat Tinusovi, neozval se mi, tak se musím ozvat já jemu,“ vysvětlil jsem Emil, vzal si telefon, který jsem měl položený na nočním stolku a vyšel jsem na chodbu, kde jsem začal telefonovat Tinusovi.

  „Ano, Marcusi?“ řekl do telefonu a já si trochu oddechl. Alespoň žije. „Víš, že jsi mi měl zavolat, když jsi přijel domů? Víš o tom? Já měl strach,“ naštval jsem se na něj trochu a Martinus chvíli nic neříkal. „Ehm... Já nejsem doma.“ „A kde sakra jseš?“ zeptal jsem se. Jestli ho někdo unesl, tak ho uškrtím. „No... Jel jsem si ještě něco zařídit, zatím čau,” oznámil mi a hovor ukončil, abych se ho na nic jiného nemohl přát. Děkuji, bratře.

  Už jsem Tinuse dál neřešil a vrátil se zpět za Emilií do pokoje. Ležela ve stejné pozici, ale oči měla o trochu víc přivřené. Já jsem si v tichosti sedl zpět na židli a opatrně ji znovu chytil za ruku, na které jsem po chvíli zanechal polibek. Strašně mě štve, že já můžu za to, že je na tom takhle. Hodně mě to štve, ale já s tím bohužel nic neudělám.

  „Zkus si odpočinout, ať můžeme co nejdříve domů... Strašně jsi mě vyděsila, pak mě k tobě týden nepustili, myslel jsem, že... Už tu s námi nejsi. Ale jseš tu, žiješ a... Já už nedovolím, aby se ti něco stalo, tentokrát ne,“ šeptal jsem a stále koukal na Em, která se za tu dobu ani jednou nepohla. Neochrnula? Co když ochrnula? Co já budu dělat? Sám nemám nohu, máme tři děti a teď bych se staral o ochrnutou Emil? To už bych nezvládl.

  Najednou zase někdo zaťukal na dveře a já čekal, až dává osoba vstoupí. Ani jsem se tam neotočil, čekal jsem, že to bude doktor, nějaká sestra nebo někdo takový.

  „Čau Marcusi, jak je na tom?“ zeptal se až moc povědomý hlas. Tinus. Rychle jsem se na něj otočil a nechápavě na něj koukal.

  „Co tu proboha děláš? Neříkal jsi, že jedeš za Violet... A... Co to máš v ruce?“ zeptal jsem se zmateně, když v ruce držel nějaký pomačkáný papír. „Uhm... Vteřinku,“ řekl rychle a otočil se ke mně zády. Pak jsem slyšel, jak začal šustit tím papírem a čekal jsem, až se otočí.

  „Tadá!“ vykřikl a ukázal puget zelených a žlutých růží. „Co to má být?“ zeptal jsem se a on si jen povzdechl a začal hledat něco v telefonu, ale přitom ještě řekl, „ty jsou pro Em... Vlastně pro vás.“ „A poslouchej,“ vyzval mě a já tak tedy udělal. „Žluté růže vyjadřují platonickou lás-... Pardon, špatná stránka... Tady to máme! Mezi méně tradiční růže patří žluté růže. Jejich zářivá a teplá barva je spojována s příjemnými a nevšedními zážitky. Jsou vhodné pro sváteční oslavy, projevem vděčnosti v přátelství nabeo při uzdravení. Jejich pozitivní barva je ideální možností, jak rozzářit nejen ponuré nemocniční místnosti, ale i úsměvy vašich blízkých. No, tak to vidíš, to se ideálně hodí,“ pronesl nakonec Tinus. Hm... Žlutá růže tedy dává smysl už a co ta zelená?

  „A... Ta zelená růže? Která ani nevím, že existuje?“ zasmál jsem se trochu a čekal na vysvětlení. „Tak ta... Počkej minutku,“ řekl a začal znovu hledat v telefonu. „To je tak otravný, když si to nepamatuju,“ zamumlal ještě, ale pak se konečně zatvářil šťastně a začal číst. „Zelené růže jsou symbolem štěstí, podpory a naděje. Pokud si je daruji přátelé nebo rodina, mají přesně tento význam.“ „To... Jsem asi nečekal, že nám přivezeš růže, tak děkujeme,“ trochu překvapeně jsem mu poděkovat, ale hned na to se musel zeptat, „co tu vlastně děláš?“ „No... Řekl jsem si, že bych vás tu neměl nechávat samotný a bylo mi vás líto. Všichni doma tam někoho mají a vy jste tu sami, oba v nemocnici, když tu nikoho nebudete mít, zblázníte se, a proto jsem tu já.“

____________________

Vydáno: 25. 4. 2021