We Made It Together [M&M]

59

Vešel jsem dovnitř pokoje a okamžitě se zarazil. Proč tu není? Kam zmizela? Proč tu nejsou ani žádné její přístroje?

  Kytky jsem už dávno někde odhodil a okamžitě se vydal na recepci, vlastně jsem se snažil najít kohokoli, kdo tu pracuje.

  Začalo se mi špatně dýchat a měl jsem nepříjemný pocit v krku, umřela. Musela umřít. Jiné logické vysvětlení není.

  „Pane Gunnarsene, co tu děláte? Vaši paní jsme před pár minutami propustili,“ upoutal moji pozornost ve spěchu nějaký doktor. Trochu se mi ulevilo, ale hned jsem si vzpomněl na jeho veškerá slova.

  Kdyby vstala, mohla by jí prasknout jizva, není ještě dohojená...

  Nejsem si jist, že by bylo moudré ji propouštět...

  „Kde je? Kdo ji propouštěl? Vždyť nemohla odejít sama? Co se tu stalo?“ naléhal jsem na něj ihned a on se na chvíli zamyslel. „No... Odešla s takovým klukem, určitě nebyl o moc starší, prý její bratr,“ vysvětlil mi, ale místo toho, aby mě to uklidnilo, jsem se ještě více chtěl zhroutit. To musel být on.

  „Ona ale nemá bratra... Jak vypadal ten kluk?“ napadlo mě hned. „No... Vypadal ta maximálně na dvacet, takové světlejší vlasy, asi sto sedmdesát centimetrů. A... To je tak vše, co vím,“ vysvětlil mi doktor a já se zhrozil. On ji má a teď už si bude dávat pozor. On už ji nikam nepustí ani děti nedostane. Já ji musím zachránit. A to co nejdřív.

Emilie

„Kam mě to vezeš?“ zeptala jsem se ho zoufale po pěti hodinové cestě v autě. Všechno mě bolí, dělá se mi špatně. Můj žaludek asi nefunguje, je mi na omdlení a myslím, že už to brzo nezvládnu, mně je špatně.

  „Už nikam, jsme tu, hlavně chci vidět tvůj výraz, až uvidíš jedno z tvých děti mrtvé,“ zasmál se a mně ztuhla krev v žilách. „Jak jedno z mých dětí?!“ zaječela jsem na něj. „Nemáš žádné právo je vzít! Nejsou tvoje!“ „Drž hubu, nebo umře doopravdy!“ zařval na mě a prudce zastavil.

„Jsme tu,“ odsekl a vystoupil. Zase jiný dům, ale stále někde v lese. „Proč jsme tady?“ zeptala jsem se, když mi otevřel dveře a vytahoval mě za ruce. „No proč? Bydlet tu budeš. Se mnou... Navždy,“ zasmál se a táhnul mě ke dveřím od domu. Nemůžu stát, praskne mi jizva, praskne a já umřu.

  „Nech mě!“ zaječelo nějaké dítě, protože jsem zaslechla dětský hlásek. Kdo tam s kým co dělá? Kdo je to dítě? Co když má Sama?

  „Už se bojíš co?“ zasmál se a hned pokračoval, „neboj se, vždyť ji hned potkáš.“ Ji? Takže je to nějaká holčička. Panebože, co když jí něco udělal?

  Nakonec mě dotáhl do nějakého sklepa, kde jsem spatřila dva mohutné muže, před kterými se krčila malá holčička.

  „Nechte ji! Ona za nic nemůže!“ zaječela jsem na ně. Kdo to je? Já ji ještě pomalu neviděla, ale chci vědět, kdo to je.

„Emvil!“ zavolala holčička a uslyšela jsem její krůčky, směřující ke mně. Musela se nějak vymotat z místo od těch panů, ale pak už se rozběhla ke mně.

  Když už ke mně byla dostatečně blízko, poznala jsem ji. Byla to Aurora. Moje malá sestřička, která mi hned skočila do náručí.

  „Oni jsou zlí,“ stěžovala si a přitiskla se víc ke mně. Já jsem si ji posadila na klín, protože už jsem se před nějakou chvilkou posadila na zem, aby mohla blíž ke mně. „To bude dobrý, Aury, pak půjdeš zase za maminkou,“ snažila jsem se jí utišit a hladila jsem jí opatrně vlasy a zádíčka. Sama jsem však cítila pocit nebezpečí a nejistoty. Muži stojící kousek od nás mě děsili a já se jich hrozně bála a Brandon, který ani nevím, kam zmizel, mě děsil o trochu méně. Od něho vím, co můžu čekat, o těchto dvou nevím nic.

  „Udělali ti něco..? Ublížili ti nějak?“ ptala jsem se tak, aby mě neslyšeli, ale zároveň jsem se snažila zařídit, aby se u mě cítila bezpečně. „Máš nějaký bebí?“ zeptala jsem se znovu, ale ještě víc příjemněji, když mi neodpovídala. Ona se pootočila takovým způsobem, jako kdyby nikdo kromě mě nesměl vidět, co jí je.

  „Koukej,“ fňukla smutně a natáhla ke mně svoji ručičku. Hned jak jsem ji spatřila, zhrozila jsme je. Vždyť je to malá čtyřletá holčička. Strašně ji to muselo bolest. Tohle nechápu, jak udělali, ale musí jí to pekelně bolet. Má ostříhané nehty až do krve. Prostě má půlku nehtu pryč a takhle je to s každým.

  „To musí hrozně bolet, viď? Jsou zlý, ale neboj, ono to zase vyroste a bude to dobrý, ano? Ano?“ snažila jsem se jí povzbudit, ale ona mi tě tentokrát plačtivě přikývla. „Neboj,“ usmála jsem se a pevně ji chytila, abych se i s ní v náručí mohla zvednout. Jestli si myslí, že jí tady nechám s těmi idioty samotnou, tak to ani omylem, teď jdu ale za Brandonem.

  „Víš, co jsi slíbil, když tu budou děti? Že nás necháš v klidu. Co má tohle znamenat?“ vyjela jsem na něj. Mám z něj strach, ale nemůže takhle ubližovat Auroře, která mu nic neudělala. Ale když nad tím tak přemýšlím, já jsem mu taky nic neudělala. Já nemůžu za to, že mě chtěl mít pro sebe a že já už přítele, dokonce manžela mám.

  „Fajn, běžte nahoru, tam jsou Anton a Tobias, ale žádný ven, nic, pravidla platí furt stejný,“ přikázal a se hned začala poohlížet po nějakých schodech nahoru. Z Brandona nemám dobrý pocit, ale... Nebude tak zlý, asi by se s ním dalo žít.

  „Ahoj Em,“ pozdravil mě hned Tobias, když jsem je ve spodním patře našla, jak se koukají na televizi. „Jo, ahoj, ale mám dotaz, čí nápad byl ukradnout moji sestru?“ zeptala jsem se hned a oni se na sebe překvapeně podívali. No to snad ne. „No... Já nevěděl, že je to tvoje sestra. Já myslek, že je to nějaký cizí dítě na vaší zahradě, tak... Jsem myslel, že to nebude vadit, protože tu... Jak se jmenují... No Elin a Darcy, tak znám a vím, že jsou tvoje, ale tuhle jsem neznal, a tak jsem si myslel, že to nebude vadit.“

____________________

Vydáno: 22. 5. 2021