We Made It Together [M&M]

46

„Jak je možný, že mě Brandon pustil? A jak to vlastně bude, když tam mám zůstat několik dní?“ zeptala jsem se Antona a Tobiase, přičemž Tobias řídil ještě auto. Od mého probodntého žaludku, který stále bolí, uběhl měsíc, takže mě dnes čeká ta spolupráce s někým neznámým. Vážně mi to nikdo neřekl, divím se, ale nikdo mi nic neřekl, je to divné. Už na tento týden jsem si měla vzít děti, ale vzhledem k tomu, že jedu do Tromsa, které je na druhé straně Norska, tak si nemyslím, že by to bylo ideální.

  „Nevím, asi se zbláznil, ale tak to je asi jedno, budeš tam mít pár dní jakože sama no, my jedem zpátky,“ odpověděl mi Anton a mně zděsila představa toho, že jsem tam sama. Já mám stále žebra úplně zničeny, žaludem taky, takže co budu dělat, až budu umírat na zemi bolestí a nikdy mi nebude moct podat prášky? Já umřu. Já doslova umřu, já nechci, já se bojím. Ale zajímalo by mě, co za práci mě tam vlastně čeká.

  Nějak jsem se opřela o okýnko a začala přemýšlet. Má to být videoklip, videoklip v Norsku se sněhem, ale něco takového může chtít kdokoli. Úplně kdokoli. Vlastně je mi jedno, kdo to bude, ale zajímalo by mě to, hodně by mě to zajímalo, ale tak to je asi jedno, dozvím se to na místě.

  „Tak jsme tady,“ pronesl najednou Tobias a já se podívala ven z okýnka. Byli jsme u nějakých chatek, u kterých stálo pár aut, ale já stále neviděla nikoho, o koho by tu mělo jít. Anton vystoupil z auta, aby mi pomohl ven, protože asi chápete, jak se stále pohybuji, nevím tedy, jak budu tančit, ale prášky to nějak zachrání. Z kufru mi Anton podal ještě mojí tašku a nakonec hned nastoupil zpět do auta a i s Tobiasem jeli zase domů. To mě tu nechají jen s tou taškou a nic ani neřeknou? Fajn.

  Šla jsem tedy blíže k chatkám a začínala mít trochu strach, hodně trochu strach. Nevím vůbec, kdo to je a proč to je. Šla jsem se sklopenou hlavou a hodně pomalinku.

  „,Ahoj Emil, už jsem tu na tebe čekal,“ ozval se najednou někdo a já sebou lehce trhla. Otočila jsem se vedle sebe a-. No to si děláte srandu.

  „Jo-. Ahoj, my jsme se fakt dlouho nevideli, ehm... Nevěděla jsem, že to bude videoklip pro tebe,“ vykoktala jsem překvapeně a Harry se jen malinko zasmál. „No, jsem to já, Harry Styles,“ odpověděl mi, ale já se hned zeptala na první věc, která mě napadla. „Vadilo by ti nebo by ti bylo nepříjemný, kdybych tě objala?“ zeptala jsem se ho hned, ale on jen přikývl a otevřel náruč. Známe se s koncertu, který měl s kluky, já jsem šla do zákulisí a trochu jsme se tam pobavili. Je vážně fajn.

  „A jak se máš? Jak se má Marcus s Martinusem?“ zeptal se mě po našem objetí. A kruci. „Vlastně jsme s Marcusem spolu po tom koncertu začali chodit, teď máme třeti děti, ale... Rozešli jsme se,“ vysvětlila jsem mu a hned se dozeptala, „jak se máš ty?“ On však vypadal trochu zaraženě. „To je mi moc líto, nemohl jsem to vědět a... Tak trochu je to videoklip k mojí písničce s kluky, která má vyjít za čtrnáct dnů,“ vysvětlil mi a mně se snad zastavilo srdce. Nemyslí to vážně, že ne? Nic jsem neodpovídala, a tak se zeptal: „Jestli chceš, můžu sem zavolat někoho jiného, asi by to pro tebe nebylo úplně příjemné.“

„Ne, je to úplně v pohodě,“ odpověděla jsem a přikyvovala přitom. „Ale potřebuji nějak vysvětlit ty chatky,“ dodala jsem. „Každá chatka má 3 postele a dva pokoje, ještě než jsem to věděl, přidělili jsme tobě a klukům společný pokoj, jestli to chcete nějak vyměnit-,“ navrhoval mi, ale já ho přerušila. „Za mě je to v pohodě a doufám, že i za Marcuse a Tinuse, já půjdu někam zjistit teda, co je to za chatu, ta naše,“ odpověděla jsem nějak a on jen souhlasně přikývl a vydal se někam svým směrem. Marcus. No. To bude ještě zajímavý. Ale... Já ho uvidím! Chápete to? Já uvidím Marcuse Gunnarsena! Já jdu brečet štěstím.

  „Prosím vás, nevíte, kde mám mít chatku? Emilie Gunnarsen, anebo Lindström,“ řekla jsem paní, které stála před chatkami a koukala do nějakých papírů. „Chatka číslo tři, klíče jsou vevnitř a páni tam ještě nebyli,“ vysvětlila mi a já pouze přikývla. Je to zvláštní pocit být zase mezi lidmi. „Jo, dobře, děkuju moc,“ pousmála jsem se na ni a málem jí tam spadla na zem kvůli bolesti, která mi projela celým žaludkem. Je to lepší než dřív, ale style je to strašné. Pořád samé bodání někde v břiše a k tomu všemu musím tahat tu tašku.

  „Jste v pořádku, nechcete pomoct?“ zavolala za mnou, když pravděpodobné viděla, jakým způsobem teď jdu. Já jsem se na ni trochu otočila a rychle řekla: „Ne, ne, to je dobré, děkuji.“ A pak už jsem šla do chatky. Chatky byly všechny dřevěné a my měli celkem velkou. Vlastně hodně velkou.

  Otevřela jsem dveře a uviděla manželskou postel, tady budou spát kluci, musí. Po objevu této postele jsem se vydala hledat další, která byla ve vedlejším pokoji odděleném dveřmi. Tohle bude ještě zajímavé, já budu brečet a skuhrat bolestí a vzbudím Marcuse a Tinuse.

  Když jsem však vstoupila do útulného pokoje, šla jsem si sednou na postel, protože tak dlouho bez prášků jsem nemohla stát. K posteli jsme se nepřesouvala nějak dlouho, ale v ten okamžik, kdy jsem si sedla, jsem uviděla na posteli papír, nějaký rozpis na papíře. Dneska za půl hodiny máme nějaký nácvik na choreografii, má trvat dvě a půl hodiny a zítra ráno máme nějakou další zkoušku, pokud čtu a chápu to správně. Takže teď hrstvu prášků a pak najít místo, kde se trénink nebo nácvik, říkejte si tomu, jak chcete, koná.

  Vzala jsem si tašku a začala jsem tedy hledat balení prášků, které bych to měla mít alespoň dvakrát.

  Tak to ne. Ne. Já to nemůžu najít. Já to potřebuju, já sebou jinak seknu.

____________________

Vydáno: 13. 4. 2021