We Made It Together [M&M]

8

  Už je to moje čtvrtá noc venku. Sice je léto, ale zmrzlá jsem na kost, nejedla jsem už víc jak 72 hodin a za moji poslední dvaceti korunu jsem si koupila malou pet láhev s vodou. Marcus o mně neví, neví, kde jsem. Dost silně pochybuju i o tom, že mě hledá. Ale chybí mi. Chybí mi on, holky, všechno. Ani nevíte, kolik hodin jsem probrečela. Kolikrát jsem kvůli pláči nemohla dýchat, kolikrát mě bolelo na hrudi tak moc, že už jsem to chtěla všechno skončit.

  Všechno jsem si to nechávala proležet hlavou a... Chci se tam vrátit, ale bojím se. Bojím se Marcuse a jeho reakce. Neublížil by mi, nikdy by na mě nevztáhl ruku, ale tohle bolelo psychicky. Naposledy na mě totiž křičel asi před dvěma lety, možná dýl.

Ani nevím, jestli jsou doma. Třeba odjel do Trondheimu a děti hodil na starost mým rodičům. Jel za nějakou děvkou a Samantha nám nejen plánovala svatbu, ale zároveň je jeho osobní kurva na vyžádání.

Ale ne. On není takovej. Holky pro něj nejsou věci. Cení si jich, ale... Já nevím, co se s ním stalo.

  Promrzlá na kost jsem se zvedla z toho křoví okolo vyhlídky na Trofors a rozhodla jsem se alespoň podívat do ulic. Můžou být maximálně čtyři ráno, protože slunce akorát zapadlo a je tu skoro černá tma.

Všechno mě bolelo a jakýkoli pohyb pro mě byl utrpení. Každé došlápnutí bylo doprovází bolestným zaskuhráním s pár slzami v očích. Po chvíli jsem si na bolest zvykla a tak nějak to přešlo, jenže kvůli tomu jsem měla prostor na myšlení, což nebylo dobré.

  Pořád přemýšlím, co vlastně Marcuse naštvalo. Nechápu to. Měli bychom si promluvit, zachovala jsem se jako malé děcko, proto se tam bojím jít. Že mi to vyčte, vysměje se mi za moje chováni. Jedna z věcí, co jsem nikdy nechtěla.

Stála jsem před tím domem. Před domem, ve kterém spal můj manžel, moje děti a můj švagr. A Sammy, Marcusův pes.

  Všude v domě bylo zhasnuto a mně se začalo stýskat ještě víc. Proč to zase zveličuji? Vždyť jsem byla pryč ani ne čtyři dny. Jenže ty čtyři dny jsou prostě s nestabilním vztahem, nevím o budoucnosti mých dětí, nevím o mojí budoucnosti.

  Samovolně mi z očí začaly stékat slzy a já se odhodlala zaťukat. Všichni spí, ale... Co kdyby přece jen nespali?

  ,,Kdo je tam?" zeptal se jeden z kluků zpoza dveří. Já jsem nic neřekla, ale jen vyklepaně koukala na dveře a snažila se sklidnit svůj dech. ,,Ozvěte se," řekl ještě jednou, ale když jsem stále nic neříkala, dotyčný začala odemykat.

  ,,Em," vydechl Marcus překvapeně. ,,A-ahoj. M-můžu n-na návštěvu...?" zeptala jsem se docela dost vyklepaně, on ale jen přikývl a uspoutil ode dveří, aby mi udělal místo na průchod.

  ,,Jsi tu přece doma..." zašeptal, když jsem si zouvala boty. To mě trochu překvapilo. ,,N-neruším... Asi... Toho máš dost, ne?" snažila jsem se zeptat mile, ale spíš to vyznělo, jako kdybychom nikdy nebyli spolu a jsme jen kamarádi.

  ,,Pojď si sednout do obýváku, udělám ti čaj, celá se třeseš," nabídl mi a já se nad jeho laskavostí musela pousmát. ,,D-díky..." zašeptala jsem a došla tedy do už zmiňovaného obýváku.

  ,,J-jaktože nespíš?" zeptala jsem se Marcuse, i když byl už v kuchyni. Dostalo se mi ale naprosto jednoduché odpovědi. ,,Přemýšlel jsem." To bych mu i věřila, kdybych na stole neviděla naše společné fotky, které jsem mu před rokem a půl dala, a ještě nějaké album.

,,Tak, tady máš ten čaj," řekl a postavil přede mě hrníček s čajem. ,,Děkuju," poděkovala jsem mu a ten teplý hrneček si vzala do rukou, aby mě trochu ohřál.

  ,,Neměla jsem utíkat, bylo to ode mě zbabělý, ale..." ,,Ale?" postrčil mě Marcus trochu k celé odpovědi. ,,Prostě mi to ublížilo, i když jsem si za to mohla sama," vysvětlila jsem mu s povzdechem. ,,Byla to moje vina, moc se omlouvám, vím, že to ode mě nebylo hezký," přiznal a já trochu přikývla. Pochybuji o tom, že to vůbec zaregistroval. ,,Zapomenem na to?" navrhl ještě. ,,Marcusi.... Ano, časem na to zapomeneme, ale ne teď. Všechno by se to hromadilo a vztah bychom neudrželi. Musíme na to postupně zapomenout, třeba se z toho poučit a tak. Ale já měla jeden vztah, netuším, jak to funguje." ,,Tak to jsme dva," povzdechl si.

  ,,Co chceš dělat?" zeptal se po chvíli ticha. Jak jako co chci dělat? ,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě a podívala se na něj. ,,Jako jestli bude bydlet tady nebo..." Ani jemu samotnému to nebylo příjemné dopovědět. ,,Pokud můžu, budu radši tady," odpověděla jsem mu a on s lehkým úsměvem přikývl.

  ,,Kde jsi vlastně byla..?" zeptal se ještě. ,,No... U... Někoho doma," snažila jsem se zalhat, ale on mi ani na vteřinu neuvěřil. ,,Em," zamračil se trochu Marcus. ,,No jo, byla jsem v křoví někde," odpověděla jsem mu tedy tentokrát už popravdě. ,,Emil, já chci ale vědět, kde jsi doopravdy byla," zkoušel to ještě. ,,Jenže já byla v tom křoví," řekla jsem mu znovu a raději sklopila zrak. ,,Panebože..." vydechl. ,,Vždyť musíš mít strašnej hlad, musíš bejt úplně promrzlá a zničená," vydechl překvapeně a uvědomile.

  Najednou se zvedl a šel k jedné ze skříní tady v obýváku. Vyndal z ní deku a tu mi podal. ,,Zabal se do toho, odpočiň si, já ti jdu udělat něco k jídlu," vysvětloval mi jeho plán, ale já jen zakroutila hlavou. ,,Marcus, nemusíš to dělat, jestli nechceš." ,,Ale já chci a musím," protestoval a na gauč mi dal ještě jeden polštář. ,,Nechceš ještě čaj? Nebo ti to stačí? Nebo?" ptal se ještě jednou. Je jak nějaká zdravotní sestřička. ,,Ne, fakt nic nepotřebuju," trochu jsem se nad ním zasmála. Tohle už je starej Marcus. Je to fajn.

  ,,No tak! Nesměj se mi! Já si chci odčinit svoje chyby, ale ty takhle!" stěžoval si naoko naštvaně Marcus. Nakonec se zasmál i on a odešel do kuchyně tam tedy něco připravovat. Tak snad nám nezačne hořet kuchyň. A hlavně ať nám i s tou kuchyní nezačne hořet Marcus. To už by bylo horší.

____________________

Vydáno: 10. 2. 2021