We Made It Together [M&M]

79

„Em, au, co děláš vzhůru?“ zeptal se Marcus, když se v pět ráno probudil a šel se za mnou podívat. „Včera ses opil a spadla ti Elin, musím ji kontrolovat,“ vysvětlila jsem mu, jenže on se na mě vyděšeně podíval.

  „C-cože jsem udělal? Panebože... Ona se mě bude bát... Princezna moje maličká... Elin moje...“ vydechl překvapeně a zklamaně sám ze sebe. „Já jsem nestvůra...“ zašeptal ještě a podíval se na mě. Měl slzy v očích. Ach jo, lásko.

  „Maci, neplakej, pořád tě bude mít ráda,“ snažila jsem se ho uklidnit a přitáhla si ho vedle sebe na postel.

  „Já nechtěl... Je jí něco..? Bylo to hodně ošklivý..?“ ptal se okamžitě starostlivě a mně ho začalo být líto. Navíc jeho i Tinuse překecal Edvin. To není fér.

  „Vypadá v pořádku, koukala jsem i Darcy na ty její modřinky a... Sama potřebuju k doktoru, takže... Bychom mohli vzít i je...“ navrhla jsem mu, ale on si mě jen přitáhl do objetí a posadil do klína.

  „Neopouštěj mě, já to nechtěl podělat, konečně tě mám, nesmíš zmizet... Prosím... Moc tě prosím... Znamenáš pro mě víc než celá moje kariéra,“ šeptal mi do ucha a hrozně moc pevně mě objal. „Maci, jen tu ruku posuň malinko nahoru, tady... To bolí,“ řekla jsem mu, ale sama ho moc pevně objala.

  „Co ti ten idiot udělal..? Co tě to bolí..?“ zeptal se starostlivě, ale stále se ode mě nechtěl odtahovat. „To nestojí za řeč,“ odbyla jsem ho, ale jemu se to očividně nelíbilo.

  „Mohl bych tě vidět ve spodním prádle..?“ zeptal se pohotově. „N-no... Asi j-jo,“ přikývla jsem trochu vyděšeně. „Nechci ti ublížit, jestli nechceš, abych se podíval, já to pochopím,“ oznamoval mi Marcus, jenže já už od něj byla odtažena a sundala jsem si pyžamo.

  Nakonec jsem před ním seděla jen ve spodní části spodního prádla a řekla: „Tak... Prosím.“

  „Em, nechci, aby ses cítila nějak-.“ „Podívej se, než si to rozmyslím,“ zašeptala jsem a čekala, jestli něco udělá. Seděla jsem před ním skoro nahá. Co když mi něco udělá jako Brandon s Jeffreym..? A před těmi jsem ani nahá neseděla... Před nimi jsem ani neseděla... Bezmocné ležela. Ale... Marcus nevypadá, že by mě chtěl každou chvílí znásilnit, ale...

  Pocítila jsem, že jsem se začala klepat. Já nechci, co to je za hnusnou věc? Nechci. Jeho se nebojím. Ani nikoho jiného. Ne. Nebojím. Jen Jeffreyho.

  „Neboj Em, teď už bude všechno dobrý,“ probudil mě svým šeptem najednou Marcus z transu a já si všimla, že na sobě mám vrchní díl pyžama, a dokonce jsem i v Marcusově objetí.

  „Nepij, prosím... Aspoň dalších pár dní, potřebuju získat znovu jistotu v rodičovství, tomto domě a lidí okolo nás,“ přemlouvala jsem ho a on chápavě přikývl. „Emil, neboj se, pití se budu vyhýbat stejně jako doteď.“

  „Nevyjedeme už do tý nemocnice?“ navrhla jsem, i když samotné se mi nechtělo. „Proč teď, když je to půl hodiny na ambulanci do Møsjenu?“ nechápal Marcus. „Gynekologa mám v Trondheimu a holky tam mají svoji doktorku. Nechci provizorní vyšetření... Už vůbec ne pro ně,“ vysvětlila jsem mu. „Jo, ale... Gynekolog?“ zarazil se. „Dítě... To dítě.“ Stejně mám dojem, že to dítě není. Podle mě prostě není.

  „Nezkusíš zjistit, jestli není někdo vzhůru? Jestli by nepohlídali Sama, až se vzbudí. Nechci ho tahat s sebou. Přijde mi to zbytečný, musel by tam jen sedět a čekal přes ordinacemi,“ vysvětlila jsem, ale pak ho znovu objala, jako kdybych byla nějaké klíště.

  „Teď tu ale zůstaň,“ zamumlala jsem a převalila nás na postel. „Jdeme spinkat?“ zeptal se Marcus. „Taky, ale chci teď hned probrat jednu věc.“

  Pohodlně jsme si tedy lehli na postel a Marcus čekal na to, až začnu s tím tématem. Vlastně jsme si zase lehli jako nějaký zamilovaný pár. Marcus bez nohy ležel normálně na zádech a já měla hlavu na jeho hrudi.

  „O čem chceme mluvit?“ zeptal se a jednou rukou mě objal okolo pasu. Tohle je bezpečí. Tomuhle budu říkat bezpečí.

  „Budoucnost..?“ navrhla jsem a Marcus trochu ztuhl. Co to znamená..? To žádná není..?

  „Jo, jasně, můžeme,“ odpověděl mi klidně a čekal, s čím začnu.

  „Holky půjdou za rok a půl do školky, Sam dokonce už příští rok do školy a... Co já doma? Vy budete na turné a já... Měla bych si asi sehnat práci. Za tenhle dům, jídlo, oblečení jsem neplatila ani korunu, protože... Já nic nemám. Co mám tedy dělat?“

  „Em, už jsme se o tom bavili. Co chceš furt dělat? Vždyť já tě do ničeho nenutím. Chceš být novinářka? Tak buď novinářka, chceš být modelka? Tak buď modelka. Nemusíš dělat nic. Věř mi, já bych... Já bych tě přece nikdy do ničeho nenutil, takže tohle je na tobě. Když budeš chtít, podpořím tě. Když nebudeš chtít, taky tě podpořím. Já stále nechápu, co v tom hledáš,“ vysvětlil mi. Co v tom hledám... Nic v tom nehledám. Logiku.

  „Že jsi na všechno sám... Placení účtů, nákupy... Cítím se hrozně. V životě jsem nepracovala a... Nevím, jak těžké to je pro tebe... Navíc teď budete znovu někam odjíždět. Vůbec nevím, jak to vymyslíte, až budeme mít oba dva děti... Mě teda něco napadlo, ale já do toho nemůžu kecat, to je jasný, jen... Nechceš to všechno propásnout, ne?“

  „Ach Em,“ vydechl smutně Marcus a pevně mě objal. „Všechno to máš tisíckrát horší, vůbec nekoukej na to, jak někdo pracuje a nepracuje. Ty si můžeš dovolit nepracovat, když budeš chtít. A ty koncerty... S Tinusem jsme nad tím přemýšleli a... Máme řešení,“ oznámil mi Marcus. Stejně... Stejně nevím, jak se mám cítit.

„Co si chtěla vždycky být?“ zeptal se Marcus. „Ničím... Já ani... Leda tak mrtvolou,“ zasmála jsem se. „Ale to už ne.“ „Opravdu už ne?“ ujišťoval se Marcus. Má strach, že se ti zabiji, až bude pryč? Aha.

  „Ne, mám přece tebe, Sama a holky. Zatím nechci, fakt ne,“ vysvětlila jsem mu a on trochu přikývl. „Hlavně nedělej nějakou kravinu, prosím, já tě nesmím ztratit,“ mumlal mi do ucha a pevně mě objímal. Bylo to... Uklidňující. Tak hezké. Ale něco jsem si neodpustila.

  „Hlavně žádnou kravinu nedělej ty.“

______________________

Vydáno: 8. 7. 2021