We Made It Together [M&M]

61

Měsíc jsme byli v tom odporném domě. Já, Aurora, Anton, Tobias, občas i Brandon, ale ti dva neznámí lidé odešli. Několikrát tam za mnou přišel nějaký doktor, ale nic kromě mého zdravotního stavu nic jiného nekomentoval. Žebra se mi zahojila, ale s tou jizvou byly nějakou chvíli komplikace, které se nakonec vyřešily.

Momentálně je 24. prosince a vlastně všichni, kteří jsme byli v tom domě, jsme seděli v autě a někam jeli. Aurora seděla v sedačce na zadním sedadle, já jsem seděla vedle ní na prostředním sedadle a vedle mě ještě seděl Tobias.

Auroře kluci někde sehnali dva plyšáky, aby aspoň nějakou hračku měla u sebe, ale teď jí nedovolili si je vzít. Je to podezřelé podle mě, vždyť Aurora je jen dítě a tohle jsou její 3. Vánoce.

Najednou Brandon zastavil zase u nějakého domu, který mi ale přišel povědomí. Vždyť v tom mě držel úplně poprvé! To je ten krásně vybavený dům, to je pohádka.

„Vystupte," rozkázal Brandon a sám vyšel z auta. Já jsem rychle odepla pás sobě a hned na to i Auroře a chtěl ji vzít. V tu chvíli už ale dveře z její strany otevíral Tobias a nabídl se k tomu.

„Neměj žádný strach, já ji vezmu." Nemohla jsem ani nijak protestovat, vždyť já za to byla ráda. A kdo by nebyl? Vždyť je hodný, šikovný, dokonce hezký...

Nakonec jsem vystoupila a šla za ostatními, jediné, co mě překvapilo, bylo to, že Brandon stál stále u auta. To nejde dovnitř?

„Ty nejdeš?" zeptal se Anton. „Ne, já nejdu, jdu domů na Vánoce, vy je tu hlídejte," vysvětlil a já v duchu zajásala. On tu s námi nebude, my tu budeme sami.

Došli jsme tedy do domu, který vypadal ještě líp než předtím. Všechno tu bylo uklizené, dokonce tu byl i vánoční stromek, pod kterým ležely nějaké dárky.

„To je moje?!" zapištěla Aurora a už se chtěla rozběhnout ke stromečku. „Ne, zlatíčko, ty nejsou pro tebe," zastavila jsem ji tím, že jsem jí položila ruku na rameno, a začala ji směřovat nahoru, kde je pokoj dětí. Tobias však moje ruku zvedl, k Auroře se sklonil a začal jí něco šeptat do ucha. Po tomto se k dárkům pod stromkem rozběhla, ale já se nechápavě podívala na Tobiase.

„Brandon nám to povolil, nedělal to on, není tam nic nebezpečnýho," vysvětlil mi a já přikývla a otočila se na Auroru. Ta už se prohrabovala v dárcích a snažila se je otevřít. Pomoc ale nechtěla a raději se s balícím papírem prala sama, jako každý rok.

„Jo a mám tu něco pro tebe," vyrušil mě ještě Tobias, takže já se na něj hned otočila. „Hm?" On nic neřekl a podal mi do ruky malou krabičku na prstýnek. Co to dělá?

Krabičku jsem si opatrně převzala a otevřela. „Je od Marcuse," dodal ještě a já myslela, že se rozbrečím štěstím. Za prvé se na mě vzpomněl a za druhé to byl nádherný prstýnek s fialovým kamínkem. Vsadím se, že je to ametyst. Už od deseti let mi kupuje každé dva roky nějaký šperk s nějakým kamenem. Já ho nemůžu milovat víc.

Když jsem si prstýnek nasadila na ruku, nahrnuly se mi slzy do očí, doufám, že tam je někdo pro něj, doufám, že mu někdo pomáhá.

„Můžeš mu zavolat," ozval se najednou Anton a podával mi můj telefon. Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale on přikývl se slovy: „Taky mu chybíš, bude rád, když mu zavoláš." Telefon jsem si od něj tedy vzala a odcházela do vedlejší místnosti, jenže se zarazila, když jsem si všimla jejich výrazů. „Nevadí to, ne?" „Prosimtě ne, jen běž," řekli oba najednou a já tedy odešla vedle a zavřela za sebou i dveře.

Vytočila Marcusovo číslo a doufala, že to zvedne. Co když se mu něco stalo? Co když to nezbedne? Co když-.

„Ahoj Em," ozvalo se z telefonu šťastně a myslím, že i mně se na tváři zformuloval obrovský úsměv. „Děkuju, děkuju moc za ten prstýnek, já... Určitě ti taky něco... Seženu, já... Moc se omlouvám," poděkovala jsem mu, ale zároveň se cítila špatně, protože on ode mě nic nedostal. „Em, já nic nepotřebuju, jen mi řekni, jak ti je a kde jsi," zašeptal zoufale a já nevěděla, co mu vlastně říct. „Je mi dobře, to jo, ale... Chybíte mi, všichni čtyři, ale nejen vy. Chybí mi Tinus, chybí mi i Violet, Sammyho a Tica jsem neviděla dlouho, Emmu taky ne, tvoji mamku..." posmutněla jsem, ale stále jsem byla ráda, že si s ním můžu aspoň zavolat. „Neboj se, něco vymyslíme, výdrž to ještě chvíli a bude zase dobře, věř mi," snažil se mě povzbudit, ale já nic neříkala. Já mu nevěřím. „Violet s Tinusem budou mít brzy svatbu, určitě tě Brandon pustí a my už tě nepustíme zpět, uvidíš, že to bude dobrý, nás dva čeká šťastný konec," povzbuzoval mě, ale sám už popotahoval. Rozplakal se. Stejně jako já.

„Máš už děti u sebe?" zeptala jsem se po chvíli poslouchání našich vzlyků. „Jo, jo, včera přiletěly, pak s nimi pojedeme na chatu," vysvětlit a po krátkém odmlčení pokračoval, „ty tu ale chybíš. Já to tu bez tebe nezvládám. Je tu tak prázdno, kdo se se mnou kouká na filmy, když děti usnou a usíná se mnou v objetí? Nikdo, s kým si tu asi tak povídám? Taky s nikým. O koho se tu tak mám starat kromě dětí? Já tě potřebuju. Ať si Tobias s Antonem pospíší." „Miluju tě, Marcusi, tak to prosím ještě chvíli vydrž, udělej to pro nás všechny, ale hlavně pro mě.“ Cítím se kvůli němu špatně, on za nic nemůže a strašně se trápí, je to nespravedlivé.

  „Nedovol, aby ti ublížil, prosím, dávej na sebe pozor,“ kladl mi na srdce, ale já si jen povzechla. „Slib mi to,“ řekl naštvanějším tónem. „Jo, slibuju, ale už budu muset jít,” řekla jsem, když jsem zaslechla nějaké divné zvuky z vedlejšího pokoje. „Nechoď...“ zašeptal smutně. „Marcusi, já musím, anebo ti můžu dát k telefonu ještě Auroru,“ napadlo mě najednou. „Cože?! Ona je tam taky? Já s ní chci taky mluvit.“

____________________

Vydáno: 30. 5. 2021