We Made It Together [M&M]

58

„Počkej tu chvíli, já jdu Tinusovi pomoc s holkama na letiště, nevadí to to?“ ujišťoval se ještě Marcus, ale já jen zakroutila hlavou.

„Vůbec to nevadí, Maci, já tu chvíli vydržím,“ odpověděla jsem mu, ale on mě stále zvláštně zkoumal. Pak se podíval na displeje přístrojů, na které jsem připojena, jako kdyby něčemu rozuměl, a chvíli tam něco zkoumal.

  „Podle tohohle jsi na umření, to tě tu nemůžu nechat,“ protestoval Marcus, ale já nad ním protočila oči. „Mazej už a otravuj si někde jinde,“ popohnala jsem ho, ale on se na ně zamračil. Já na něj budu hodná, ale ať už zmizí za těmi dětmi.

  „Mám jít snad s tebou?“ povzdechla jsem si, ale on se hned zarazil a vyděsil. „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Ty musíš tady ležet a odpočívat a... Máš tu hnusnou jizvu, nemůžeš nikam chodit, varovali tě, že kdyby sis stoupla, tak ti to může prasknout. Vždyť i na záchod tě musím vozit na vozíku. Víš, že tu jizvu máš... No... U orgánů, který potřebuješ, abychom... Mohlo mít další miminko, takže nemůžeš riskovat, že se ti něco stane,“ rozmlouval mi a já si povzdechla. Má pravdu, ale nemusí mi to připomínat. Já bych bez toho přežila.

  „Radši už jdi...“ zašeptala jsem a čekala na to, až odejde ze dveří a nechá mě tu o samotě.

  „Em, já to tak-,“ snažil se vysvětlit, ale já to nechtěla slyšet. „Řekla jsem, ať jdeš, děti se chtějí rozloučit,“ přerušila jsem ho a on se se smutným výrazem přesouval ke dveřím od pokoje.

  „Mám tě ráda, za chvíli se snad znovu vidíme...“ zašeptala jsem ještě, což zapříčinilo jeho mírný úsměv. „Miluju tě, zavolej, kdyby se něco dělo,“ připomněl mi a já se zmohla jen na přikývnutí.

Marcus nakonec odešel a já si lehla s tím, že si odpočinu. Já vím, že nic jiného nedělám, ale nic jiného už nějaký ten den nedělám. Lehla jsem si tedy na záda, protože když ležím na boku, bolí mě žebra, zavřela oči a snažila se usnout.

____________________

„Nemůžeš už přestat?!“ zakřičel na mě Marcus, jenž prudce přisunul židli ke stolu.

„Víš ty, jak moc to sakra bolí a jak moc je to nepříjemný? Nechápu, že jsem...“ zašeptala jsem, ale nedořekla to.

  „Nechápeš, že jsi co?! Že ses nerozvedla už dávno?! Jestli chceš, máme tady papíry a můžeme, klidně hned! Klidně sem vezmu děti, ať vidí, jaká jseš! Kdyby bylo na mě, tak vezmu Anniku a odhodím ji! Mám to udělat?! Tak mám?!“ ječel na mě a já se od něj se zatajeným dechem vzdalovala. Děsil mě. Strašně moc mě děsil. Ale na naše děti nevztáhne ani ruku, nikdy.

  „Omlouvám se...“ zašeptala jsem a pocítila hnusný pocit v celém těle. Začaly se mi klepat ruce a z očí mi samovolně začaly vytékat slzy.

  Marcus si jen povzdechl a posadil se na židli, kterou před chvílí zasunul. „Já nechtěl křičet, ale proč jsi to udělala..?“

____________________

  „Vstávej, krávo!“ zakřičel na mě někdo. Já jsem reflektivně okamžitě otevřela oči a uviděla člověka, kterého už bych nikdy nejraději neviděla. Brandona.

Marcus

Emil mi dneska přišla nějaká divná, vůbec nevím, co se to děje. Asi bychel více zkoumat její potřeby, sny, pocity. Měl bych si s ní víc povídat o jiných věcech, než jsou její žebra a břicho. Navždy bude překrásná, ať má jakoukoli jizvu, ale nadále bude oplývat krásou. Už jako malé dítě jsem ji musel milovat. Jen si vezměte, že už jako malé děti jsme se k sobě chovali tak krásně. Doufám, že holky nebo Sam jednou zažijí to samé. I když... Stále nevím. Přijde mi, že se s Emil odcizujeme.

„Marcusi? My už budeme muset jít, s místy to teda bylo peklo, ale nakonec se to zvládlo v pohodě. Holky by měl mít na klíně dospělý, ale když jede jen Emma a já, tak je to těžký no. Holt bude jedna u Emmy a druhý u mě. Hlavně taky nesmíme nějak sedět spolu v řadě,“ vysvětloval mi Tinus a já se podíval na Elin s Darcy, které ležely v kočárku, jenž se bude dávat přímo do letadla. „Já to radši ani nechci slyšet, budu se cítit ještě hůř, že vám je dávám na krk,“ vysvětlil jsem, ale Tinus jen protočil očima a zasmál se.

  „Já s nimi rád pojedu a oni se mnou taky, viď Same? Zamávej ještě tátovi a pak už můžeme na výlet, ne?“ zeptal se mého syna a mluvil na něj takovým tónem, aby v něm probudil pocit bezpečí.

„Já... Já bych... Bych... Obejul tátu,“ vysoukal ze sebe pomalu Sam. To znamená obejmul! On mě chce obejmout. Já jsem za ty děti tak rád.

Já jsem se tedy sklonil na jeho úroveň a rozevřel náruč a čekal. Sam se ke mně okamžitě rozběhl a omotal mi ruce okolo krku, což znamenalo pořádný objetí.

  „A teď už musíte jít, Same, až tam přijedete, tak mi musíte napsat, ano?“ domlouval jsem se s ním a on horlivě přikyvoval. „Šikovej kluk,“ usmál jsem se na něj a on už běžel zpět k Tinusovi, ale já se ještě otočil na Emmu. „Ty na sebe taky dávej pozor, jo, jasně, občas bych tě schodil z okna, ale tam opravdu dávej pozor, není to tam asi úplně bezpečný jako tady v Norsku,“ snažil jsem se ji vysvětlil, ale ona hned začala protestovat. „Marcusi, už nejsem malý dítě, i když... Co jsem slyšela, tak to tam asi ve městech není úplně bezpečný, jo, dám si pozor a neboj, na holky taky budeme dávat pozor,“ ujišťovala mě a já se na ni vděčně usmál.

  Tinus a Emma se s dětmi vydali tedy k letadlu a já ně koukal do té doby, než mi zmizeli z dohledu. Vypadali spíš jako nějaká rodina. Emma nevypadá na patnáct, ale minimálně jednadvacet, Tinus jako táta od rodiny a moje děti jako jejich děti.

  Na letišti už jsem neměl co dělat, a tak jsem se vydal zpět do nemocnice. Ještě bych mohl Emilii koupit nějaké květiny, je to dobrý nápad, ne?

Mohl bych vzít tulipány, růže, lilie, gerbery, všechny dohromady... Máš květinářství mají hodně velkou nabídku.

_____________________

Vydáno: 14. 5. 2021