We Made It Together [M&M]

45

Zabijte mě. Prosím. Já nechci. To příšerně bolí. Já se nemůžu hnout. Já myslím, že mám horečku, já potřebuju doktorka. Nebo mě rovnou zabijte.

  „D-doktora, j-já... Ch-chci dokt-tora, pro-sím,“ skuhrala jsem, ale pochybuji o tom, že mě někdo poslouchal. Vlastně ani nevím, kde teď jsem. Oči jsem otevřít nedovedla a bolest je jediné, co cítím.

  „Vždyť ti tu ránu sešil,“ ozval se odněkud Tobias. „A-ale bolí,“ zašeptala jsem. Vsadím se, že ať už to zašívali čímkoli, čisté to nebylo a možná to nebylo ani k použití vhodné. Třeba krvácím ještě uvnitř. Je to možné? Je to možné. Ach břicho moje, jak já se s tebou už natrápila. Ale byly tam moje dvě holky. Sice kratší dobu než bych chtěla, ale byly tam. Jak ty se teď asi mají? Určitě je teď na koncertu hlídá Anne s Violet.  Violet vlastně ne, ta je ještě na střední. Zajímalo by mě, jestli půjde ještě na vysokou. Co myslíte vy? Podle mě asi ne. S Tinusem už plánují svatbu, takže bude mít plné práce s tímhle a oba dva by chtěli dítě co nejdřív. Jo, to já bych taky chtěla.

  Ležela jsem... Kde to vlastně ležím? Tohle nebude nepříjemných sklep, vždyť tohle je pohovka v obývacím pokoji. Ale nevypadá to, že by mi někdo chtěl pomoct. Možná kdyby mi někdo ublížil ještě jinak, tak by to tolik nebolelo.

  „Emil, přinesl jsem ti ty prášky,“ ozval se najednou Anton a já na něj konečné otevřela oči. Ahoj Antone, nevím, jak chceme zařídit jejich spolknutí.

Já jsem se tedy pokusila posadit, ale to břicho a žebra? Ne, to sakra nejde dohromady ani trochu.

  „Díky,“ zamumlala jsem, a když už jsem seděla, vzala jsem si od něj prášky a spolkla je. Myslím, že ani vodu nepotřebuju, já se jdu znovu nějak opřít a dát se do nějaké pohodlné a méně bolestivé polohy.

  „Teď říkal, že tě měsíc nechá, máš za měsíc přece tu velkou spolupráci a na tu tě nechá jít jen kvůli tomu, abys vydělala nějaké peníze,“ vysvětloval mi Tobias, který sem přišel. „Hm... To je fajn, nepodal byste mi někdo pití?“ zeptala jsem se ještě. Bojím se jich, i když vím, že jsou hodní, co když se najednou změní? Pořád se mluví o tom, že každý se může změnit, ale lidé si neuvědomují, že i k horšímu.

Marcus

„A kde má proboha jejich matku? To byla nějaká děvka, ne?“ slyšel jsem posmívat se nějaké dvě dívčiny, když jsem šel se Samem a holkami na zkoušku do stadionu. Marcusi, hlavně klid a zajímej se jen o své děti, ty jsou nejdůležitější a stejně tak Tinus. Bez nich bych tu nebyl a oni to ví, snad všichni čtyři, ale teď lidí asi bude víc. Mamka, Emma, táta. Prostě rodina. Ale nikdo nikdy nedokáže nahradit mojí Em. Je totiž moje a já ji nikdy někomu nedám, je moje a moje a navždy bude, chápete? Já ji miluji a ona miluje mě.

  Najednou jsem kočárem omylem naboural do nějaké dívky asi v mém věku a rychle se zarazil a přesunul kočárek. „Moc se omlouvám, nad něčím jsem přemýšlel a nevšiml si vás, snad prominete,“ omlouval jsem se hned. Ach jo Marcusi, ty jseš takový pako občas, ale ta dívky vypadá podobně jako Em. Ale Emil bude vždycky jenom jedna a to ta pravá.

  „Ne, to je v pořádku, máte plné ruce práce teď, ale nechtěl byste někdy zajít na kafe? Jako takovou omluvu,“ zasmála se ta dívčina. Neflirtuj se mnou, já mám manželku, ale musím být zdvořilý.

  „Tak... Nechcete zajít třeba teď? Dcery mi spí, syn by si taky určitě něco dal. Mimochodem jsem Marcus,“ pousmál jsem se na ni a podal jí ruku. Já musím být sice za hodinu a půl na zkoušce, ale tuhle chci mít z krku co nejdřív. Miluju naše fanynky, Tinus taktéž, jen to nedává tolik najevo, ale tyhle stvoření. Nemusíš flirtovat hned s prvním, kterého uvidíš.

  „Kristina, moc mě těší,“ usmála se na mě upřímným úsměvem a potřásla si se mnou rukou. Já mám někde ztracenou manželku a teď půjdu na rande, to je teda super. „Můžeme jít třeba sem vedle do té kavárny, ne?“ navrhla a já přikývl. „Nezní to špatně,“ souhlasil jsem a vydal se s ní a mými dětmi do kavárny. Budu milý, ale nebudu to brát jako rande. Děsí mě? Možná.

  Sedli jsme si k nějakému rohovému stolu a já si sedl více do uličky, abych hned vedle sebe měl kočár se spícími holkami, z druhé strany od sebe na sedačku jsem posadil Sama a nechal ho vybrat z obrázků nějakých pohárů a zákusků, ze kterých by si mohl nějaký dát.

  „Tak co si dáš, Kristino?“ zeptal jsem se jí, abych mohl objednat. Sam si vybral nějaký čokoládový pohár se šlehačkou a já si dám jen obyčejný zelený čaj. Je sice teprve polovina října, nebo něco okolo poloviny října, ale já mám čaj rád a potřebuju zahřát.

  Nakonec si vybrala nějaké kafe s nějakým dortovým zákuskem a já to objednal, přinesli to ani ne do pěti minut a my už se pak jen o něčem bavili.

  „Takže co vlastně děláš ve volném čase, Kristino?“ zeptal jsem se trochu znuděně, ale snažil jsem se znít omámeně všemi informacemi, které mi řekla, problém byl v tom, že mi byly úplně jedno, stejně jako ona. „Hodně cestuju, maluju, hodně ráda nakupuju teda. Vždycky u těch velkých značek, znáš je snad, co ty?“ zeptala se a ujídala kousek svého dortu. „Tak... Já jsem se svým dvojčetem zpěvák a teď už i rodič,“ vysvětlil jsem trochu se zasmáním. Asi to nebude špatná osoba, náhodou je fajn. Až na to nakupování od velkých značek, ale nemůžu podle toho soucit lidi, to bych nebyl já.

  „Počkej, ty myslíš jako ten Marcus?“ zarazila se najednou a já jen přikývl. „Tak... To jsem netušila,“ zasmála se a hned pokračovala, „kde máš vlastně matku těch dětí?“ „Matka těch dětí, nebo-li má manželka, na mě čeká doma, já jsem jí jen chtěl trochu pomoct, a tak jsme si je vzal s sebou,“ vysvětlil jsem a ona se na mě arogantně podívala. „Jo, takhle. A nehledáš nějakou milenku nebo tak něco?“ zeptala se šepotem, ale já na ni hodil vražedný výraz. To nemyslí vážně. „Já jsem šťastně ženatej, takže ne. A už půjdu, Same, řekni ahoj a jdeme,“ řekl jsem mu hodnějším hlasem a do minuty a půl už s ním vycházel z kavárny. Ale ještě před odchodem jsem tedy zaplatil.

____________________

Vydáno: 12. 4. 2021