We Made It Together [M&M]

26

  Emilie

  „Jasně, přijedem tam i s tetou, jo? A vezmu Sammyho, jo? Tak jo, tak nazdárek a neboj se, brzo budeš zas s námi,“ povídal Marcus do telefonu, přičemž po chvíli zavěsil a lehl si za mnou zpět do postele.

  „Samíkovi chybíme, má nás rád,“ vysvětlil mi. A já si jen trochu povzdechla. „Třeba jsme první, kdo se k němu chovali hezky, nesmíme ho tam nechat, ale nejsem si jistá, že bychom zvládli třetí dítě. Je nám dvacet,“ snažila jsem se mu sdělit svůj názor. „Nemůžeme ho tam nechat,“ protestoval Marcus a já se trochu zamyslela. Je to malý chlapec. Třeba už nikdy nebude mít šanci na šťastné dětství a my jsme jeho poslední naděje. Je možné, že jediní my ho můžeme zachránit. Třeba to má být vynahrazení za ten můj potrat, nemyslíte? Osud nám to chce vynahradit, a tak jsme našli Sama a máme šanci si ho nechat. Měli bychom ho zachránit. Naučili bychom se ho milovat, byl by jako náš vlastní.

  „Možná bychom si ho mohli zkusit vzít, neptal jsi se, když jsi ho tam odvážel?“ otázala jsem se Marcuse po chvíli, přičemž on se ke mně hned otočil a spustil. „Paní říkala, že když jsme ho takhle našli, a hlavně nás má rád, tak bychom si ho mohli vzít, museli by u nás doma udělat prý nějakou kontrolu, jak žijeme, jestli bychom mu mohli zajistit slušný domov, ale jinak říkala, že by to šlo,“ vysvětlovala mi Marcus a ke konci se na mě podíval nenápadným prosícím výrazem. „Tak tam zítra pojedeme,“ rozhodla jsem a on mi chtěl padnout okolo krku, ale zarazil se. Hodně se zarazil.

  „Nemůžeš tam jet celá zmlácená, navíc musíš odpočívat a já bych tě nejraději vzal k doktoru,“ díval se mi starostlivě do očí. Já mu na to nic neřekla, posadila se a začala se sunout k němu do objetí.

  „Čím dřív, tím víc času budeme mít jako rodina,“ zašeptala jsem, opřela se o jeho hruď a slabě okolo něj obmotala své ruce. „Máme času spousty a dítě plánujeme přece ještě vlastní,“ zamrmlal a sám mě také objal, ale jen jednou rukou a opatrně, aby mi neublížil. Žádný už nechci, už nebude, proč to nepochopila a proč já se mu to bojím říct?

  „Sam bude naše poslední dítě,“ zamrmlala jsem, ale nevěděla jsem, jestli mě doopravdy slyšel, byla jsem totiž zabořena v té jeho hrudi, do které jsem to také mumlala.

  „Ještě si o tom promluvíme,“ uchechtnul se Marcus, ale já se to snažila ignorovat. Je to i moje rozhodnutí. Myslím, že záleží i na mém názoru. Nemělo by to takhle ve vztahu fungovat? Já myslím, že mělo. Ono vlastně i funguje, ale... Tohle je jiný, chyba je na mojí straně.

  „Ne, nepromluvíme, nechci,“ protestovala jsem a vymotala se z jeho objetí. „Em, já vím, že se bojíš, ale-,“ začal, ale já ho přerušila. „Bojím, ale budu nad tím muset přemýšlet, asi máš pravdu, uvidíme do budoucna,“ přiznala jsem a on jen přikývl. „Dobře, už to nebudeme řešit, znovu si odpočiň, já dojdu pro holky,“ navrhl mi Marcus, ale já zakroutila hlavou. „Chci jít s tebou.“

  Vůbec se mu tento návrh nelíbil, už jen z jeho pohledy to bylo poznat, ale já nebylo normálně venku několik dní, buď jsem byla hozená v lese anebo někde zavřená. Upřímně v tom lese jsem nejdříve nevěděla, jak jsem se ocitla, nakonec mi došlo, že mě někdo z těch tří, Brandona, Tobiase, Antona, musel znovu nějak omráčit a vyhodit v lese. Upřímně ani nevím, v jakém domě jsem to předtím byla. Nějaký rozpadlý barák.

  „A nechtěla bys odvést na vozíku?“ navrhl mi Marcus, ale já znovu zakroutila hlavou. „Chci se projít, je to sotva kilometr tam a kilometr zpátky, to není tolik, prosím, kdyby mě něco bolelo, řeknu ti to,“ přemlouvala jsem ho, ale on na mě nerozhodně koukal a myslím, že přemýšlel.

  „Nikam mi ale nebudeš mizet, bude doopravdy se mnou,“ nabízel mi a já přikývla. „Díky, jdu se převlíknout,“ usmála jsem se na něj, nějak zapomněla na všechny svoje modřiny, rychle se zvedla a málem se mi zastavilo srdce z toho, že mým tělem projela strašná bolest.

  „J-já... Asi nikam nejdu," vykoktala jsem, když jsem to chvíli rozdýchavala a sedla si na postel. „Vážně nechceš k tomu doktoru..? Myslím si, že by ti to mohlo hodně pomoct..." přemlouval mě znovu Marcus, ale já mu už ani nic neřekla.

  „Em, já se snažím tě chápat už od té doby, jak jsi přišla s celým fialovým břichem a krkem, ale nechápu tě, nepochopím tě, mrzí mě to, mrzí mě, že ani mě nevěříš, ani mě se nesvěříš, to já jsem ti vždycky pomáhal, nezapomeň na to, mohla bys mi prokázat takovou laskavost a říct mi to, já tu nebudu jako hlupák koukat na to, jak tě někdo bije, nepřidám se k té osobě, ale musíš se mnou komunikovat, bral jsem si tě ještě, když jsi komunikovala, mohla bys s tím znova začít, protože na tohle já nemám už nervy. Bolí tě to, bojíš se pořád o holky, bolí, bolí, bojím, bojím, pořád dokola, já bych ti pomohl, ale ty o to asi nestojíš, nikdy jsi nebyla taková. Někdo musel ty rozvodového papíry poslat a kdo by to asi byl? To, že dělám něco špatně se dá udělat i jinak než tím, že se necháš unést mužná i znásilnit a že vypíšeš rozvodových papíry, nebo pošleš, nebo cos to s nima dělala, já jdu pro holky, ty si rozmysli, co chceš,“ prohlásil a hlas mu stoupal a občas zároveň kolísal. Já jsem jen se zavřenýma očima přikývla, protože mě trochu děsil, ale když jsem zjistila, že už je pryč, schoulila jsem se pod peřinu do klubíčku a rozbrečela se, vždyť já to dělám kvůli němu, já za to nemůžu, oni mě vydírají, ne já je.

  Když já neopustím jeho, on opustí mě nebo... Já nevím, ale tohle mi ublížilo. Celkem dost. Já se pro něj snažím jen to nejlepší a on tohle. Tak... Zasloužila jsem si to, co víc k tomu říct.

____________________

Vydáno: 27. 3. 2021