We Made It Together [M&M]

29

„Bude to v pohodě, zkus se moc nehejbat, kdybys ty žebra měla vážně zlomený," upozorňoval mě Marcus a já se tedy snažila nějak v klidu sedět na židli v čekárně. „Ale mně nejde se hejbat, ale ani nehejbat, ono to bolí," zaskuhrala jsem a čekala, až mě vezmou dovnitř.

„Emilie Gunnarsen," zavolala nějaká sestra ze dveří a já se sunula dovnitř.

,,Tak tady se svlékněte a pak pojďte dovnitř," vysvětlila mi, když mě dovedla do nějaké malé místnosti a ukázala na dveře, které vedly do místnosti větší.

Já jsem se tedy opatrně svlékla, oblečení si tam nechala a šla do té místnosti. Sestra se na mě litostivě podívala a přešla ke mně, aby mě mohla odvést k tomu rentgenu.

„Postavíte se tady a podle toho, jak vám řeknu, se budete postupně točit, teď se postavte rovně sem k tomu přístroji, hlavu si položte sem. Pak přestanete na chvíli dýchat, jak vám řeknu," vysvětlovala mi a ještě si mě nějak štelovala a doslova mě skřípla mezi nějaké dva přístroje.

Takhle si mě štelovala asi ještě třikrát a pak ještě přešla ke mně. Upřímně se mi nelíbí stát tady před ní nahá.

  „Paní Gunnarsen, jestli si procházíte domácím násilím, tak být vámi bych to řekla,“ řekla mi a já na ni vykuleně koukala. „Cože? Ne to ne! Ten mě sem i vezl, ten se stará o pomáhá se vším i s dcerami, tohle byla nešťastná náhoda,“ vysvětlila jsem jí a ona chápavě přikývla. „Budu vám věřit, ale kdyby něco řekněte to, vyřešilo by se to,“ upozorňovala mě a já přikývla a odešla se převléknout už do té malé místnosti.

  Myslím, že jsem si rozbila další orgány anebo další žebra, ale po asi pěti minutách se mi povedlo to všechno na sebe nandat a vyšla jsem za Marcusem, který už v ruce držel rentgeny.

  „Dobrý? Jdeme zpátky za tím doktorem a uvidíme, posaď se na vozík a odvezu tě,“ řekl mi Marcus a já se znovu posadila na vozík a vzala si od něj ty rentgeny. Cesta zpět nám trvala sotva dvě minuty a čekání na to, než nás vezme doktor asi dalších pět minut.

  Pak se mnou Marcus zase vjel dovnitř, já jsem doktorovi dala ty rentgeny a čekali jsme, co řekne.

  „Před jakou dobou jste říkala, že se vám to stalo?“ zeptal se překvapeně a na se trochu zamyslela. „Asi... Dva dny zpět, tak nějak,“ odpověděla jsem mu. „To vás muselo strašně bolet, máte zlomená tři žebra na levé straně, práva strana vypadá v pořádku, předepíšu vám silné léky a budete muset v klidu ležet doma, zlomenina žeber není žádná legrace a špatně se hojí, nedá se nijak vyléčit a musíme čekat na to, jak to sroste, až uběhne čtrnáct dní, zajděte si ke svému obvodnímu lékaři. Uzdravení by mohlo trvat tři až šest týdnů, ale nevypadá to jako nijak komplikovaná zlomenina, takže mi to nedělá zad takové starosti. Více mě děsí ten zmatek okolo vašich pohlavních orgánů a střev, zajděte si do třetího patra na gynekologii, tam by měli přijít na to, co to je, ale nemějte strach, nic to být nemusí, jen pro jistotu,“ vysvětloval doktor a já se začínala i trochu bát. Já nemůžu. Tohle nejde. Co když mi vážně něco je? Co s tím asi budu dělat? Musím jet pro Samíka a ne tady trajdat po nemocnici.

  „Dobře, a... Kde mám vzít ty léky?“ zeptala jsem se ještě, protože jsem si na ně vzpomněla. „Moment,“ řekl a otočil se ke svému stolu, kde začal něco psát na nějaký ten papír, jak se pak dává lékárníkům a pak mi ho podal.

  „Prášek berte podle potřeby maximálně čtyřikrát denně, doporučuji si ho vzít večer, aby vás to v noci tolik nebolelo,“ vysvětlil mi a já přikývla. „Dobře, děkuji, nashle,“ rozloučila jsem se, Marcus taktéž a vyjela jsem s ním znovu ven.

  „Jedem teda na gyndu ještě..?“ zeptal se Marcus a já si trochu povzdechla. „Co jinýho mi zbývá, teď ještě najít výtah a-. Hele támhle je!“ zaradovala jsem se a ukázala na výtah přímo přede mnou. Nebyl přímo přede mnou, ale naproti mně byl.

Marcus se tedy rozjel i s vozíkem a odvezl mě do výtahu, samozřejmě až po tom, co ho přivolal.

  „Víš, že bych si na to dokázal i zvyknout?“ upoutal moji pozornost Marcus a já se na něj nechápavě podívala. „Myslím to tak, že bych si dokázal zvyknout na to tě vozit,“ vysvětlil mi a já se na něj usmála, i když nervózně. Nechápu, proč ne posílá na gyndu, kde stejně nic nezjistí.

  Zase jsme čekali, zase mě vzali, zase jsme všechno museli převyprávět, nejdříve mě vzali na sono, neboli ultrazvuk a já čekala, na co tam narazí. Marcus tentokrát měl zůstat venku, ale kvůli těm žebrům a tomu, že mě boží na vozíku, doktorka rozhodla, že může zůstat v ordinaci, ale stranou.

  Pamatuji si, že před skoro dvěma lety jsem něco takového prožívala s dvojčaty. Vůbec jsem nevěděla, jestli Marcus chce, nebo nechce děti, ale už jsem dvě čekala. Pamatuji si, jak jsem vyděšeně volala Tinusovi, aby mi nějak poradil, což se mu povedlo.

„Paní Gunnarsen, nevím, jak se vám to při tom vašem pádu z kola povedlo,“ pronesla ironicky, ale i tak pokračovala dál, „ale vidíte tady celé pokroucené a zvláštní utvary?“ Hned na to ukazovala na takovou tu obrazovku nebo jak to nazvat a pokračovala. „Obávám se, že už nikdy neotěhotníte, vždycky, když jsem tohle viděla, tak to tak bylo. Laicky řečeno je to jako kdybyste měla jizvy, které se nikdy nezahojí, na vaječníkách a děloze, a tak je vysoká šance, že už nikdy neotěhotníte. Ještě se pobavte s vaším doktorem, ale mělo by to být takhle,“ vysvětlila mi a já se nejdříve nevzchopila na nic jiného než přikývnutí.

  „Vypíšu vám lékařskou zprávu, hned to bude, mezitím se upravte,“ řekla mi a sedla si ke svému stolu, kde začala vypisovat nějaký ten nesmysl.

  Já už nikdy nebudu mít děti. Já už nikdy nezažiju to, co jsme zažila s holkama. Alepsoň Samíka budu mít. Říkala jsem, že další děti nechci, ale... Sam je jasný, toho musíme zachránit a... Dítě z mýho vlastního těhotenství... Myslela jsem, že bych po chvíli mohla změnit názor a chtít nějaké.

  „Tady tedy máte lékařskou zprávu, na shledanou,“ rozloučila se s námi doktorka, když jsem si od ní vzala kus toho papíru.

Bolest hrudníku mě teď nijak netížila spíše jsem ji nevnímala, a odešla jsem ven, kde jsem se však chtěla rozbrečet.

_____________________

Vydáno: 28. 3. 2021