We Made It Together [M&M]

54

„Zní to asi debilně a nehodí se to, ale já potřebuju, abys vzal holky pryč,“ řekl jsem mu, ale on se na mě překvapeně podíval. Sám se divím, že to říkám.

„Jako i Emil? Nebo jen Darcy a Elin?“ zeptal se, protože mi asi nerozuměl, a já se mu nedivím. „Elin, Darcy, ale i Sama, potřebuju je nějak ochránit, ale já musím zůstat s Em, jí taky hrozí nebezpečí, jí bude chtít Brandon jako první, ale neodpustil bych si, kdyby ublížil dětem. Přece mi rozumíš. Vůbec nevím tedy, kam by měli odjet, ale-,“ snažil jsem se mu vysvětlit, ale on mě přerušil. „Chápu tě, bráško, a mám perfektní nápad. Na chatu ani nikam do hotelu v Oslu nejde, abychom odjeli, tam nás najde, ale teď mě napadlo, že bych si je mohl vzít, najít malou vesnici ve Velké Británii a tam bych s nima chvíli zůstal, není asi ideální, že bys byl od nich, ale když se musí, tak se musí,“ oznámil mi Tinus jeho plán. Šťastně jsem se na něj usmál, ale můj úsměv hned vystřídala pohled plný obav. „Nechci toho po tobě moc? Jak je Viol teď pórový těhotná, tak bych pochopil, kdybys chtěl být s ní,“ napadlo mě, ale on záporně hlavou. To mě celkem překvapilo, hodně mě to překvapilo.

  Tinus si však nejdříve trochu povzdechl a pak začal vysvětlovat: „Viol stejně bydlí ještě doma a chodí do školy. Navíc přece kvůli mě nemůžou umřít moje neteře a synovec, s kým by si pak to moje dítě hrálo? Ale ne, já je mám taky moc rád, nechci, aby se jim něco stalo a tohle chápu. Možná by s námi jela i mamka nebo... No, nikdo jiný nemůže. Emma má školu, táta... Má rád děti, ale je to s ním složitý, ty jseš tu s Emil, což je naprosto pochopitelný, Emil je tady, Vio taky chodí to školy, takže by se mnou mohla maximálně mamka, ale uvidím, domluvím se s ní. Navíc by to se mnou mohli zvládnout, ne? Znají mě od narození, takže na nějaký chatě v zapadlý vesnici, kde mě nenajdou fanynky, by to mohli zvládnout, ne?“ ptal se, zjišťoval, ujišťoval se Tinus. On má děti vážně rád. Bude skvělý táta. Ale já jsem taky! Nebo nejsem, když jsem ty děti neviděl minimálně dva týdny? Já bych se měl stydět. Tohle je moc dlouho, špatný táta jsem. Vždycky jsem je chtěl chránit, všemu učit, a jak to dopadlo? Ani nad tím nechci více přemýšlet. Všechny jsem zklamal, zklamal jsem hlavně sebe. Nejhorší na tom je, že jsem zklamal i Emilii, jediného člověka, který mi vždycky věřil. Chybí mi časy, když jsme spolu začali chodit, byly jsme krásný zamilovaných pár a vždycky jsem museli být spolu. Chybí mi to. Chybí mi stará Em, chybí mi život bez dětí, chybí mi život, kdy jsem chodil do školy, chybí mi, jak jsme se museli dovolovat rodičů, když jsme chtěli jít ven. Strašně rád bych byl zase dítě. Pamatujete si někdo, jak jsem Emilii dal ty růžovo-modré dupačky pro děti? Myslíte si, že je ještě někde má? A myslíte si, že si na ně vzpomene, až bude hkmovu těhotná?

  „Hele Marcusi, já teda skočím pro notebook, abych mohl začít něco hledat za ty chaty a letenky,“ navrhl Tinus a já přikývl. „Jo, jo, jasně, já jdu zatím za Em,“ odpověděl jsem mu a už otevíral dveře. „Kdyby se něco dělo, dej vědět,“ řekl ještě a já hned na to, „jo, ty se taky kdyžtak ozvi.“

  „Lásko..?“ zašeptal jsem, když jsem vstoupil zpět do pokoje za Emil, která ke mně zvedla svůj zrak. „Tak moc tě miluju,“ zašeptal jsem s úsměvem a šel si sednout znovu na moji starou dobrou známou. Na tu židli vedle postele.

  „Přemýšlel jsem nad tetováním,“ napadlo mě jednou a znovu si vzal Emiliinu ruku do té svojí a prsten jí začal přejíždět po zápěstí. „Napadlo mě tvoje datum narození, datum narození holek a Samovo, ale nevím, ještě uvidím, ale mám čas na rozmyšlenou. Také jsem přemýšlel nad tím, co ti dát ke svátku, který máš za... Pár dní. Přesně za týden. Máš ho 24. listopadu a je 17. Moc bych ti chtěl dát něco tak hezkýho, jako jsem ti dával, když jsme byli mladší, já tě miluju stále stejně, možná ještě víc, ale nikdy nevím, jak ti to dokázat, slib mi, že i tak víš, že tě miluju. Nikdy se nepřestanu nenávidět za to, že jsem dovolil, aby se ti něco stalo, nikdy se ti nemělo nic stát, jseš...“ povídal jsem další nesmysly, já ji vážně řeknu všechny svoje myšlenky staré i několik týdnů. Ale vím, že ji to nezajímá.

  „...za to,“ slyšel jsem jediné a nechápavě se na Emil podíval. Nakonec jsem dal hlavu blíže k ní, abych ji lépe slyšel a ona to znovu mohla říci. „Nemůžeš za to.“ Poté mi ještě věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů, který ani nevím, jak dokázala na své tvářičce vyčarovat, ale zvládla to.

  „Když si to myslíš, tak se za to nemůžu užírat, ale... Mám takové malé překvapení, které tě snad nevyděsí. Tinus s dětmi by odjel někam pryč, aby si odpočinuli a odreagovali. Vím, co se stalo s Brandonem, chci zabránit tomu, aby někomu z vás ublížil, takže chci děti na chvíli přesunout úplně jinam,“ vysvětlil jsem jí a ona na mě vyděšeně koukala. „Z-zabi-ije je,“ vykoktala a začala se klepat. „Ne, lásko, ne, ne, ne, ne, fakt ne, přísahám, schováme je dobře, už takhle je všechno v pohodě a dává se na ně velký pozor. Klidně bych je sem přivezl, ale nechci tě tu nechat a zase je tahat sem a zpátky, když bych stejně chtěl, aby odjeli,“ vysvětlil jsem jí, ale ona se netvářila moc nadšeně.

   „Nesmí umřít... Nesmí...“ zašeptala a já přikyvoval. „Máš pravdu, nesmí, ale oni ani nezemřou, dáváme na ne všichni pozor. Vio, mamka, Tinus, Emma a i já, když jsem doma, neměj o ně strach, je i ne perfektně postaráno, teď jsi nejdůležitější ty a tvoje zdraví. Musíš se brzy uzdravit a pak půjdeme Violet s Tinusem na svatbu a všechno bude jako v pohádce.“

____________________

Vydáno: 27. 4. 2021