We Made It Together [M&M]

34

„Přestaň,“ zasyčela jsem na něj a dupla mu na nohu. „Víš přece o naší dohodě,“ zamumlal uraženě. „Jo, ale tady žádná tvoje pitomá dohoda neplatí a mně si tu všichni váží víc než tebe,“ zamrmlala jsem a on otráveně protočil očima.

  „Už jsi mu-,“ chtěl něco ještě Brandon říkat, ale mě si Emma zase odtáhla ke svojí partě. Slyšela jsem ještě, že Brandon silně dupnul do podlahy, ale tím jsem se nějak nezaobírala. Tady jsem v bezpečí. Anne a hlavně Emma by mě asi těžko nechaly zabít tímto idiotem. Ale stejně tak by to neudělaly holky tady. Neznáme se tolik, ale jsou přece fajn a nejsou na jeho straně.

„Nevíte někdo, za jak dlouho je konec tréninku?“ zeptal se někdo, ale já vnímala jen Brandona. Musím dávat pozor, kde je. „Slečny, to vás nemusí zajímat, teď vám hlavně končí pauza takže šup do práce,“ rozkázal nám nějaký ten choreograf a já se zničí musela dostavit na místo vedle Brandona.

  Choreograf pustil část písničky, ale hned na to ji zastavil.

  „Slyšeli jste tam takové to ta da ta tata?“ zeptal se my jsem souhlasně přikyvovali. „Dobrá, takže ty chlapče, vezmeš tady slečnu za boky na to první ta, ty slečno, tak mezi ta a da pomalu pojedeš jednou rukou po až ke krku tady tvého tanečního partnera, až nakonec na da mj tam tu ruku položíš. Další ta budete nehybně stát a koukat si do očí. A nakonec tata, přitom volně přejdete k sobě, jako kdybyste se chtěli políbit. A vy ostatní! Pro vás pravá, pro vás levá noha půjde směrem ven a pak zas dovnitř. Jednou ven, pak dovnitř, ven, ale teď dvakrát za sebou ven. Rychle,“ snažil se nám nějak vysvětlit, ale já si musela povzdechnout. A navíc nejsem slečna, ale paní.

  Tuto pasáž jsme projížděli už asi potřetí a mě to začínalo nudit. „A k sobě!“ zakřičel choreograf a my s Brandonem jsem se přesunuli úplně jeden před druhého. Moje oči byly v úrovni jeho rtů a já doufala, že ho zase nenapadne nějaká hloupost. Opak byl pravdou.

  „Jsme hned zpět!“ omlouval nás Brandon a táhl mě někam ven. Pevně mě držel za ruku a vedl mě ven z tanečního studia.

  „Debile, nech toho!“ zaječela jsem na něj. „Dal jsi mi čas do dvacátýho, tak mi ho nech! Zítra musím odvést Sama poprvý do školy, tak mě nech alespoň na tohle,“ protestovala jsem, ale on neposlouchal. Já normálně začnu chodit do posilovny kvůli němu.

  Otevírá auto, nejde mu to, lehce povoluje stisk, teď znova uteču, teď. Teď mě doslova pustil. Teď je zamýšlený. Teď musím vyběhnout.

  Neběžela jsem od té doby, co jsem otěhotněla, ale stejně se mi nějak povedlo běžet. On se ale rozběhl za mnou. On fakt běží. Ne, ne, ne, ne, ne. Pitomej dech. Já tě potřebuji kyslíku, k životu tě potřebuji, já jinak umřu. Takhle je to vždycky ve všech krizových situacích. Nemůžu dýchat, ale dnes se mi povedlo to ignorovat a běžela jsem jako o život. Možná to doopravdy je o život.

  „Blbko jedna! To si vypiješ!“ zařval na ně, když už jsem běžela po schodech do našeho sálu na trénování. Nezabij mě, prosím tě.

  Rychle jsem vběhla do sálu, do kterého bylo otevřeno, protože větrali, ale já jsem hned za sebou musela zavřít, aby se sem Brandon nemohl dostat.

  „Slečno Lindström, co to děláte?“ zeptal se trochu naštvaně, ale i nechápavě choreograf. „Paní Gunnarsen,“ slyšela jsem šeptat jednu z dívek a na celý jejich hlouček se usmála. Choreografovi jsem však nic neřekla, jen se snažila pohledem najít Anně

  „Pusťte mě tam, ona jenom blázní! Copak to nepoznáte? Vždyť už jednou byla v blázinci,“ stěžoval si Brandon zpoza dveří, ale nikdo kromě choreografa mu zřejmě nevěřil.

  „Mami?“ přiběhla k Anne Emma a začala jí něco šeptat do ucha.  Anne nakonec zvedla hlavu k nám všem a prohlásila: „Trénink se dnes ruší, náhradní termín se dá na jindy." Trochu se mi ulevilo, ale stále jsem seděla za dveřmi a nechtěla sem Brandona pustit. Je nehorší z těch tří, kteří mě odvlekli do nějakého toho domu nebo kde jsem to vlastně byla. Je to debil a nikdy neudělal nic hezkýho.

  „Em, pojď,“ vyzvala mě Emma, když přešla ke mně a chtěla, abych s nimi vyjela domů. Je štěstí, že tu jsou ještě druhé dveře, kterými my projdeme. Anne našla ještě klíč a dveře, před kterými dál Brandon, potichu zamkla.

  „Pojď,“ pobídla mě Anne a nabídla mi pomocnou ruku, abych neměla takoví obtíž vstát. Já jsem hned vstala, ale otočila se zpět na dveře a ještě zavolala: „J-jo! Hned tě pustíme.“ Anne mě jednou rukou mateřsky objala a vycházela se mnou k jejímu autu.

  „Emil, možná bys to měla začít s někým řešit. Jako nemyslím, že problém je u tebe nebo s tebou, ale přemýšlím, jestli se to nedá brát už jako nějaké obtěžování, jestli chceš, klidně si o tom s tebou někdy promluvím,“ nabízela mi Anne, když jsme sedali do auta, ale mě zarazil jeden docela hlasitý výkřik. „Já ji zabiju!“ To je Brandon. Určitě je to on a určitě mluví o mně. Ale teď vážně. Jestli splní všechno, co kdy říkal, tak už nikdy neuvidím holky vyrůstat. Nezestárnu s Marcusem. Prostě nic z toho, co jsem vždy chtěla.

  „Díky Anne, kdyby něco řeknu si, jsi hodná,“ pousmála jsem se, ale nějak jsem nechtěla nic víc rozebírat, alespoň ne teď a ne tohle. „A... Počkej, ještě něco jsem ti chtěla říct,“ zamyslela se na chvíli Anne, ale plynule a pořád řídila domů. Vlastně cesta bude trvat už jen tak deset minut maximálně.

  „To s tou antikoncepcí, mami,“ připomněla jí Emma a já hned věděla, jakého tématu se to bude týkat. „Jo, děkuji Emmo,“ rozpomněla se hned Anne a poděkovala Emmě, aby mohla mluvit na mě. „Víš, jak jsi tenkrát měla tu špatnou antikoncepci?“ optala se mě Anne a já hned přikývla. „No... Jo. Co s tím?“ zeptala jsem se a ona pomalu pokračovala. A teď to přijde.

  „Jak jsi říkala to s tím těhotenstvím, tak jsem nedávno koukala na starý články z novin a bylo tam napsáno něco ve stylu, že kvůli té antikoncepce se s nejvyšší pravděpodobností něco změní na vaječnících, ale nijak to nesouvisí s tím, jestli můžeš nebo nemůžeš mít děti,“ vysvětlovala mi a já se trochu usmála.

  Dokud jsem si neuvědomila, že za to může Brandon, který mě zkopal. Nikdo jiný za to nemůže. Jen a pouze on. Možná Tobias a Anton, ale tenhle hlavně.

____________________

Vydáno: 31. 3. 2021