We Made It Together [M&M]

64

Viol

  „Co je s Elin?“ zeptala se hned Emil, když za námi přišli do nemocnice, ale já nemohla uvěřit svým očím. Em je tu zase s námi.

  „Je hnedka rady na vyšetření, ale všechno je v pohodě, fakt, přísaháme, zničehonic upadla, ale doktoři říkali, že to pravděpodobně nic není,“ snažila jsem se ji uklidnit a Marcus se na mě vděčně usmál.

  „Posaďte se tu, budeme ještě chvíli čekat,“ vysvětlila jsem a čekala na to, až si sednout vedle nás a Emilie speciálně vedle mě. Chci jí to říct.

  Emil s Marcusem si tedy sedli vedle nás a každý byl otočen na jinou stranu.

  „Můži to ještě něco říct?“ napadlo mě a všimla jsem si, že i Emil zbystřila. Cítím se docela nervózně. Těhotenství snad bude skvělý, ale Emiliina reakce bude horší.

„Povídej,“ vyzvala mě a já se ještě spiklenecky podívala na Marcuse. Ten Emil lehce objal a čekal s ní, jakoby o tom ještě nevěděl.

  Myslím, že už to ale mohla poznat, Tinus má totiž celou dobu položenou ruku na mém břiše.

„Em, no... Budu taky máma, prostě s Tinusem taky budeme rodiče,“ vysvětlila jsem jí nervózně a snažila se nepoužít výraz těhotná, protože to ona byla taky.

  Ani jsem se nestačila vzpamatovat, už okolo mě měla hozené ruce a objímala mě. Ona je za nás ráda?

  „Viol, to je úžasný, strašně moc vám gratuluju,“ říkala šťastně a pevně mě mačkala k sobě. Strašně moc se mi ulevilo. Jsem ráda.

  „A kdy rodíš?“ zeptala se mě, ale odpovědi na tuto otázku se zhostil Tinus. Tak schválně, co řekne.

  „No, bude rodit v červnu někdy, je těhotná od září,” odpověděl, ale Emil se okamžitě změnil výraz, když uslyšela slovo těhotná.

  Emil se odsunula zpět k Marcusovi, který absolutně nic nechápal, ale když se k němu Em přitiskla, okamžitě ji jednou rukou objal a držel ji.

  Emilie se mu však vysmekla a já ucítila její ruce na svým ramenou.  Co dělá? Co mi chce udělat? Proč Marcus s Tinusem nic nedělají?

  „Tys mi ho sebrala! To je moje dítě! Mělo být moje! Je moje! Moje! Ukradla jsi ho!" ječela a mlátila mi s hlavou o zeď. Nestihla jsem ani nic udělat a už do tohoto konfliktu zasahovaly něčí ruce. Marcus chytil Emiliiny ruce a Tinus si mě přitiskl blíž k sobě.

Emil, tohle nejsi ty... Tohle bys nikdy neudělala... Koukala na mě se zlostí a bolestí v očích. Přišla o svoje vysněné miminko. Já ji chápu.

  „Miminko, moje miminko, zmizelo, vraťte mi ho!“ zaječela s pláčem a snažila se znovu Marcusovi vzepřít. „Nemůžu tě pustit,“ zašeptal utrápeně Marcus a zoufale se na Emil koukal.

  „Vio, pojď,“ vyzval mě hned Tinus, když se sám zvedl, aby mohl jít pryč. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se nechápavě a čekala na odpověď. Tinus odpovědět nejdřív nechtěl, ale nakonec se rozhodl mluvit. Řekl: „Nechci, aby ti ublížila, a měla by ses už najíst.“ „Koukej si sednout zpátky, já se odsud nehnu, anebo můžeš jít sám,“ odpověděla jsem mu jednoduše a zaslechla jsem jeho povzdechnutí. Na to jsem si sedla ještě blíž k Emil a rozhodla se počkat na to, až se uklidní.

  Pomalu se ze zlosti měnila zpět, tedy ne tak doslova. Měnila se v takové další stádium...

  „Proč nemůžeme mít zdravý a živý miminko..? Já toho přece nechci tolik, jedno jediný... Který bych si mohla pochovat... Darcy se už jako menší narodila, s Elin je bůh ví co a... Naše miminko ze svatby skončilo někde v záchodě... Co je se mnou špatně?“ zeptala se Marcuse a zničeně se na něj podívala. On sám neměl daleko k pláči. Marcus jí nic neřekl, místo toho si ji přivinul do objetí a přemýšlel nad tím, co řekne.

  „Jsme mladí, hodně mladí, asi nám není souzeno mít další děti takhle brzy... Už tak máme Darcy s Elin, máme i Samíka, všichni jsou přece naši,“ vykládal rám Marcus povzbudivá slova a já ho poslouchala stejně pečlivě jako Emil.

  „Sam ale-. Jasně, je náš jen... Chtěla bych si projít těhotenstvím, když jsi teď doma a mohl bys tu být se mnou... Jsme mladí, jsme hrozně mladí, neměli bychom mít děti, ale... Jsou naši... I tak můžou umřít... Kvůli mě... Co je na mých genech špatného? U Vio s Tinusem je všechno v pohodě, ale... Já chci taky,“ mumlala zoufale a okamžitě na ni zvýšil hlas Tinus, za což bych ho nejraději zabila.

  „Tak proč jsi po ní vyjela?“ zeptal se naštvaně a rozdrážděně. Je snad padlej na hlavu? „Tinusi, přestaň!“ křikla jsem po něj, ale Emil se na mě nechápavě podívala.

  „Co že jsem udělala?“ vyděsila se hned. „No... Napadla? Jestli se to tak dá říct, Viol,“ vysvětlil Tinus a Em na něj s otevřenou pusou koukala.

  „Pane bože, promiň Vio, já... Já si to neuvědomila, já vůbec nevím, že jsem něco takovýho dělala, promiň,“ omlouvala se hned a šla mě omluvně obejmout.

  „Teď mě tak napadá... Co kdybys taky šla k psychologovi? A stejně tak ty Viol?“ navrhl najednou Tinus a my zbylí jsme na něj vrhli nechápavé výrazy.

  „Já a psycholog? K čemu..?“ zeptala se Em zmateně a Tinus začal vysvětlovat. „Myslím, že by ti to pomohlo vyrovnat se s tím potratem... Marcus mi říkal, že jste to věděli chvíli, ale i tak to musela být rána, hlavně pro tebe. Nechtěla bys to zkusit..? Viol to taky pomohlo,“ vysvětlil jí a ona začala přikyvovat. ,„Tinus má pravda, ale je to na tobě, mně to třeba hodně pomohlo, nikdo nezaručí, že se to nevrátí, ale... Čím víc budeš psychicky v pohodě, tím líp všechno půjde a bude vycházet, věř mi to. Vždyť já jsem... Všichni víme, jak jsem před lety chtěla spáchat sebevraždu, Edvin vám to prý vyprávěl, ale... Teď jsem tady a... Bez Tinuse a pomoci profesionální bych tu nejspíš nebyla,“ vyprávěla jsem jim já pro změnu své zkušenosti. „A teď bych tam šla, abych... Do ničeho hnusnýho nespadla až porodím, taková prevence? Asi se to tak dá říct.“

  „Možná bych to mohla-,“ chtěla něco odpovědět Em, ale otevřeli se dveře a vyšla nějaká sestra, přičemž zavolala: „Rodiče Elin Gunnarsenové?“

____________________

Vydáno: 17. 6. 2021

Když jsme se tu tak dlouho neviděli, co takhle si dát character ask??