We Made It Together [M&M]

41

Brandon se včera tak moc naštval, že večer ještě zmizel z domu, a ještě se neukázal. Tobiasovi psal, že si na pár dní volno z města a přijede až v pátek, protože to bude jeden z posledních dnů, kdy tu budou děti, pro které musí zítra nebo dneska odjet jeden z kluků. Já nesmím vyjít z domu, takže to bude celkem sranda, protože Marcus jim je nedá.

  Zároveň se nemůžu od včera večer vůbec pohnout a ležím jen na gauči, svíjím se v bolestech a doufám, že to přejde, ale jak by, když tu nejsou žádné léky.

  To už si ale vážně nedá vydržet. S každým nádechem to bolí víc a víc a já nemám, co jiného dělat. Prášky tu prostě nejsou. Teda jsou. Dětské sirupy proti bolesti, ale to bych musela pít po lahvičkách, aby to zabralo.

  „Tobiasi?“ zavolala jsem na jednoho z těch dvou hodnějších do kuchyně. Pak jsem slyšela jen kroky a pak také viděla, že sem nějaká osoba přišla.

  „Ano, co potřebuješ?“ zeptal se hned, ale já se na něj ani nepodívala a koukala nadále do stropu, protože kdybych se pohnula, bolest mě snad omráčí.

  „Jeď mi, prosím, za Marcusem pro prášky a jestli bys rovnou nevzal holky se Samem,“ požádala jsem ho a on ani nic nenamítal. Slyšela jsem kroky do kuchyně a pak zase zpět. „On bude vědět, jaký prášky?“ zeptal se ještě a už to vypadalo, že pomalu odchází. „Jo, řekni k tomu, že žebra a bude hned vědět,“ vysvětlila jsem a ok už se na nic neptal a prostě odešel.

  Dělá se mi špatně od žaludku, nemohu dýchat, za pár dnů mě přijede zabít jeden idiot, ale konečně uvidím Elin, Darcy a i Sama. Neviděla jsem je dva dny, ale tady v tom pekle se to zdá jako několik let, možná dokonce i století. Můj žaludek to nezvládá, moje plíce to nezvládají, já to nezvládám. Potřebuji Marcuse, chci, aby mě držel v objetí, chci, aby mi prohraboval vlasy a zanechával mi v nich malé polibky, aby mi říkal, že všechno bude dobré, aby se mnou chtěl strávit několik dalších let, aby se mnou měl další miminko, abychom spolu trávili čas jako rodina, abychom se nikdy nerozhádali, abychom zůstali takoví jací jsme, abychom se spolu dožili vnoučat. Nic z toho už nikdy nevyjde. Nikdy. Holky sem za pár let nebudou chtít jezdit a Sam ještě dřív. Budu tu zavřená sama už navždy. Nikdo mě neobejme, nikdo mě tu nebude mít rád, až se Brandon dozvíte, že mi Tobias s Antonem pomáhají, vyhodí je a dá sem horší, možná mě rovnou zabije. Mám strach.

  I přes všemožnou bolest jsem se rozhodla odejít do horního patra, kde mám tašku. Šla jsem se podívat na fotky a na prstýnek. Zásnubní i snubní. Oba dva mám schované v malé tajné kapsičce, o které nikdo neví. Ani já jsem o ní původně nevěděla, ale nakonec se mi to povedlo zjistit.

  Oba dva prstýnky jsem si opatrně vyndala a pečlivě zkoumala. Můj zásnubní bude navždy vypadat překrásně. Stříbrný s takovou kytičkou s kamenem. Miluju ho. Miluju i Marcuse za to, že mě udělala nejšťastnějším člověk na světě.

  „Emil!“ zavolal na mě zespoda Tobias a já jsem se zvedla a rozhodla se dojít za ním. Musela jsem tedy ignorovat bolest, ale to jsem nakonec zvládla.

  „Ano?“ zeptala jsem se, když už jsem stála kousek od něj. „Musíš se mnou, jinak mi prý děti ani léky nedá,“ vysvětlil a já si s povzdechnutím nandala boty a odcházela s ním do auta. Můžu ale být ráda, že to není Brandon.

  V autě jsem neměla zapnutý pás, protože když jsem to zkoušela, tak jsem myslela, že mi bude Tobias muset zavolat záchranku a to si nedělám srandu. Dokonce jsem slyšela další prasknutí. Ty žebra nebudou srandu. Vůbec ne.

  Při mém zdlouhavém přemýšlení jsme dojeli před můj starý domov a Tobias vyšel ven, aby mohl zazvonit. Já jsem si koukala do klína a snažila se dýchat co nejméně, abych cítila co nejmenší bolest. Jak jsem ale koukala do svého klína, všimla jsem si, že jsem si snubní prstýnek nechala na ruce. Musela jsem se nad tím pousmát.

  „Tak ať jde ven,“ zaslechla jsem najednou Marcus. Tohle jsi neměl, Marcusi. Opatrně jsem otevřela dveře, otočila se směrem k těm dveřím a jako nějaký robot jsem vycházela ven. Chtěla jsem, ale žaludek a žebra mi to nedovolily. Nesnáším svoje tělo, dělá jen hlouposti.

  „N-no, tak jsem tu,“ koktala jsem, ale Marcus mě celou skenoval pohledem. „Přinesl bys mi ty prášky, prosím,“ poprosila jsem ho a on na mě zklamaně koukal. Marcusi, dělám to kvůli tobě.

  Pohledem mi po chvíli slej až k prstům na rukou, a když pohledem zavadil zabloudil ke snubnímu prstenu na mé ruce, jeho rty se roztáhly do obrovského úsměvu.

„Běžím pro ně a i pro děti,“ oznámil a zmizel zpět v domě. Tobias stál celou dobu vedle mě, ale když Marcus odešel, zašeptal: „Jednou se sem za nima vrátíš, určitě ano.“ Tomuhle moc nevěřím, ale je hezké, že mi chce pomoct.

  Najednou se sem vrátil Marcus a nesl v ruce tubu prášků, vlastně to byly dvě tuby. „Tak tady jsou,“ řekl a podal mi moje léky přímo do ruky. „Nechceš přinést i vodu, aby-,“ chtěl mi něco nabídnout, ale ani to nemohl doříct, protože ho přerušili takové malé a občas zlobivé děti.

  „Mámí!“ vřeštěly holky a rozběhly se ke mně. Běžely rychle, ale Sam byl rychlejší, a tak mě jako první objal. Pak se sem přiřítily i holky a já se k nim musela sklonit, abych je mohla obejmout.

  „Ploč máš tady balvičky?“ zeptala se vesele Elin a sáhla mi na největší modřinu na obličeji. Byla z toho, jak se mnou Brandon hodil ve studiu o zem.

  „Ehm... El, to nejsou barvičky, barvičkovat si můžeme, až přijedeme na návštěvu, vlastně se můžeme všichni pobarvičkovat, modrá, zelená, růžová, co vy na to?“ navrhla jsem jim, abych přešla to, na co se ptala. Teď se na něco chtěl pro změnu zeptat Sam, ale Marcus ho předběhl a navrhl: „Já vám je pomůžu připoutat do auta.“

____________________

Vydáno: 5. 4. 2021