We Made It Together [M&M]

11

,,Ty vole!" zařval jsem a odhodil telefon, protože mi ho Emilie stále nezvedala. ,,Marcusi, uklidni se, třeba to není ona a jen řídí a nemůže volat," snažil se mě uklidnit Tinus. ,,Kolik ženskejch asi tak jezdí v černým autě s dvěma ročními dětma? Kašlu na to, jedu do nem-..." rozkřikoval jsem zoufale, když v tom mi zazvonil mobil. Rychle jsem sebral svůj telefon a podíval se, kdo mi volá. Emil. Panebože, já se rozpláču štěstím.

  Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo a jak moc šťastný jsem. Ona žije. Holky moje jsou stále naživu a jedou domů.

  ,,Je to Emil," vydechl jsem šťastně a podíval se na Tinus s obrovským úsměvem. Ten se usmál a zasmál a pak hned řekl: ,,tak jí to zvedni, ať se ona pro změnu nebojí o tebe."

  ,,Ano?" řekl jsem do telefonu ještě šťastně, ale úsměv mi hned opadl. ,,Dobrý den, je u telefonu Marcus Gunnarsen?" Panebože, kdo to je? Co mi chce? ,,No, ano, jsem to já?" řekl jsem nechápavě. ,,Skvěle, vaše žena vás má jako kontakt pro případ, že by se něco stalo, a proto vám teď volám. Ona i vaše dvě dcery leží u nás v Trondheimské nemocnici na chirurgickém oddělení a my bychom potřebovali, abyste sem přijel a podepsal nám nějaké papíry, samozřejmě vám tu i řekněme stav vaší rodiny," vysvětlila mi do telefonu asi nějaká sestřička.

  Byla to ona. To ona byla v tom autě. Vždyť musí umírat. Ty fotky nevypadaly vůbec hezky, já nevím, co bez nich budu dělat.

  ,,J-jo, budu tam za chvíli," řekl jsem rychle a hovor už sestřička vytípla. Tentokrát jsem telefon už hodil jen postel a hlavu si složil do rukou.

  ,,Takže to asi byla ona, že jo..?" prolomil najednou Tinus to ticho, které bylo naplňované jen mým nepravidelným dechem. ,,Musím tam jet," rozhodl jsem, rychle se zvedl z postele, bral si Tinusovy klíčky a odcházel z pokoje. ,,Počkej! Jdeme s tebou!" vykřikla Violet a oba vyšli za mnou.

  Doběhl jsem do auta a sedl si na místo řidiče, kde jsem jen seděl a koukal do dopředu. Já tomu nevěřím. Já se toho bojím.

  ,,Pusť mě tam, já to odřídím," řekl mi Tinus a já tedy vystoupil, neochotně přešel na místo spolujezdce a doufal, že všechno bude v pohodě.

Martinus tedy vyjel a jel rychle, ale mně to přišlo hodně pomalu. Mělo by to být rychleji, co když mi tam teď umírají a já s nimi mohl být jen poslední chvíle.

  Zaparkovali jsme před nemocnicí a já rychlou chůzí vyšel ke dveřím od nemocnice, přičemž Violet a Tinus šli normální chůzí někde za mnou.

  Chodba, chodba, výtah, dělej, jedeš moc pomalu, no, konečně, chodba, chodba a.... Recepce! Díky bohu že tu nikdo není!

,,Dobrý den, nevíte, co je s Emilií Gunnarsen?" vyhrkl jsem rychle na, již zmiňované, recepci. ,,Emilie Gunnarsen? Vy myslíte tu bouračku?" ujišťovala se a začala hledat v papírech. ,,Asi..?" řekl jsem nejistě a sestra začala něco říkat. ,,Běžte tady chodbou rovně a zaťukejte na dveře, je tam ošetřující lékařka vaší manželky a... Jak tak koukám tak i vašich dcer," řekla mi a ukázala na dveře skoro na konci chodby. Zamumlal jsem jen něco na poděkování a okamžitě se vydal na konec chodby.

  Zhluboka jsem se nadechl a zaťukal na dveře. Nikdo nevycházel, ale po chvíli konečně výška nějaká doktorka.

  ,,Dobrý den, co si přejete?" zeptala se a já okamžitě řekl: ,,co je s Emilií Gunnarsen, Elin a Darcy Gunnarsen?" ,,Takže vy jste pan Gunnarsen, že?" ujistila se a já hned přikývl. ,,Posaďte se tu, prosím," řekla a vyzvala mě dovnitř. Já jsem tedy vešel dovnitř a posadil se na židli, kterou má v té kanceláři. Sama se posadila na svoji židli a spustila.

,,Takže vaše manželka měla vnitřní krvácení do dutiny břišní, dále měla slabý otřes mozku a kvůli požáru, které při bouracce vznikl, má popálenou celou pravou ruku. Momentálně je stabilizovaná v umělém spánku a zatím se neobjevily žádné komplice," vysvětlila mi a já jsem zděšeně vydechl. ,,Jaká je šance, že umře?" zeptal se jsem se potichu. ,,Pane Gunna-..." chtěla něco říct, ale já ji přerušil. ,,Chci slyšet pravdu, prosím." ,,Šance tu není zas tak velká, maximálně 30 %, určitě si myslíte, že je to hodně, ale věřte mi. Je překvapující, že z toho vyvázla takhle," vysvětlila mi, ale já prostě nevěřícně kroutil hlavou.

  ,,A co holky?" zeptal jsem se po chvíli. ,,Tak Darcy Hege je na tom relativně dobře. Měla sice rozseknutou hlavu, ale žádné vnitřní krvácení jsme nenašli, dokonce ani otřes mozku, ani požár ji nezasáhl, měla vážně štěstí, pár dní si ji tu ale necháme na pozorování," vysvětlila mi a já chápavě přikyvoval a čekal na to, až začne mluvit o Elin, jenže ona mlčela.

  ,,A Elin?" zeptal jsem se znovu. Doktorka si jen povzdechla a soucitně na mě pohlédla. Ona umřela..? Cože? Ne, to ne!

  ,,Elin Hege je... Na tom o něco hůř. Popálenou měla celou dolní část těla, nejsou to silné popáleniny, ale bude se to dlouho hojit, samozřejmě bude potřeba i nějaká rehabilitace. A... Ještě jí musíme udělat pár dalších vyšetření. Je mi to líto, ale máme podezření na to, že vaše starší dcera má nádor, netušíme jestli je to pravda, musíme počkat až na výsledky."

  Tohle je moc informací najednou. Moje životní láska leží v umělým spánku, celá prošívaná a zašívaná, já se budu muset asi brzy postarat o jednu ze svých dcer a ta druhá prakticky umírá..? Děláte si ze mě mě sakra prdel?! Že já je nechával jet samotný... Já jsem takovej vůl... Kdybych je ještě chvíli zdržel nebo cokoli, tak by tu nemusely teď být... Byly by doma se Sammym, který je myslím že u našich.

  ,,Mohl bych se na ně jít, prosím, podívat?" zeptal jsem se, když už mi tekly slzy po tvářích. ,,No tak, pane Gunnarsene, my se vám tu o ně postaráme, než budou zase v pořádku," chlácholila mě, ale já k ní nezvedl ani pohled. ,,Samozřejmě, že se tam můžete jít podívat, musím je jít zkontrolovat, tak vás tam odvedu. Nejdřív půjdeme za vaší ženou a pak dcerami."

____________________

Vydáno: 15. 2. 2021

Dobrý den u nové kapitoly, upřímně řečeno mě strašně baví psát character asky, ale on tu jeden byl nedávno, takže mi přijde blbý dělat další. No nic, tady je prostě ta kapitola.😂❤️