We Made It Together [M&M]

38

Jeli jsme někam asi jen třicet minut, ale... Musí to být dálka. Odhadem tak 50 kilometrů. To je strašně daleko. Něco se stane holkám, Samovi, Marcusovi a já nebudu po ruce. Ani tak bych za nimi nemohla, ale... Já nevím, co by bylo lepší.

Vystoupili jsme z auta a já si ještě rychle schovala zásnubní prstýnek do své tašky, aby mi ho nemohli vzít. Mám strach. Ale nechápu, proč stojím před celkem i hezkým domem.

„Brandon tu není, přijede až zítra, pojď," pobídl mě Anton, který vykouknul ze dveří. Já jsem se tedy trochu nechápavě rozešla k tomuto domu a vešla dovnitř. Tobias šel za mnou a taky se nezdálo, že by mi chtěl nějak ublížit. Určitě je Brandon ten hlavní z nich. Určitě.

„Odlož si věci sem do obýváku, provedem tě po domě," řekl mi Tobias a já si tedy položila tašky vedle nějakého gauče. Zevnitř to vypadalo jako hezký rodinný domek. Nějaká rodina by za něj určitě dala hodně peněz.

„Tak pojď, ještě ti to všechno pak musíme vysvětlit," řekl Anton a šel nejdřív asi do kuchyně. A já s Tobiasem jako ocásky za ním.

„Tady je kuchyň, tady budete moct jíst, příbory, talíře, mističky, všechno tu je. A neboj, není to jen ze skla, fakt jsme mu řekli, že tu musí bejt i plastový věci pro... No pro ty děti," vysvětloval Tobias a já si celou kuchyň prohlížela. Je to čistý, je to hezký, tak kde je problém? Proč tu jsem?

„Obývák už jsi tak nějak viděla, tam asi budeš trávit nejvíce čase anebo taky na zahradě, tu ti ukážeme až za chvíli," vysvětlil mi jeden z nich a já se snažila stále dávat pozor a nevrátit se ke svým myšlenkám.

Pak jsme vyšli do patra. Několik dveří, takže několik pokojů. Vážně to vypadá prostorně. Vešli jsme do prvního pokoje a já si hned všimla nějakých hraček, stolečku, pastelek, prostě hrací koutek pro děti. Já zírám.

„Říkali jsme si, že by se tu neměli nudit, když tu budou jedem čas vždycky s tebou. Moc se v tom nevyznáme, ale tak snad něco je použitelný," vysvětlil mi tentokrát Anton a já vešla dovnitř, abych si to mohla prohlédnout. Panenky, autíčka, pár plyšáků.

„Vždyť je to perfektní," zašeptala jsem a pohlédla ještě na dva stolečky. Jedem hodně malinký, druhý už větší. Jako dítě bych pro tohle zabíjela. Ale kde je v tom ten háček? Vždyť nechce, abychom byli šťastná rodina a on nechce v naší rodině nahradit Marcuse.

Dále mě zavedli ještě do jedné místnosti, a když otevřeli dveře, doslova mi spadla brada. Tři postele. Jedna krásnější než druhý. Jedna z modrozeleným povlečením s auty, druhá s růžovým s princeznami a třetí s fialovým s princeznami. Já teda koukám. Kde to vzali? Jak je to napadlo? Proč se starají o moje děti? O moje a Marcusovy děti?

„Víte, že tu asi budou vždycky jen jeden týden?" připomněla jsem jim pravidlo, které mi sami řekli před pár týdny. „Ano, my víme, ale i tak je to dvacet něco týdnů a nemůžou to mít hezký jen u táty, ne?" Asi mají pravdu. Ale asi bych byla radši, kdyby byly jen u táty. Nemyslím to zle, já je miluju víc než cokoli jiného na světě, ale bojím se, že se tu budou mít špatně. Nebude tu táta a hlavně to nebude jejich domov.

„Někde bys měla spát i ty, ale ložnice jsou tu zařízené jen čtyři, včetně tý pro děti, tak nevím, kam tě chce Brandon dát," řekl mi znovu jeden z nich a já se otřásla. Já vím, co chce. Chce, abych spala s ním. To raději budu ležet na zemi v dětským pokoji.

Ale počkat. Před dětmi mi nic dělat nebude, bude opatrný, protože ty to můžou říct tátovi a ostatním, ale když tu nebudou... Bude peklo...

„Koupelna je jako každá jiná, tam nepotřebuješ, teď jdem-," říkal něco Anton, ale já ho hned zarazila. „Ukaž mi tu koupelnu, prosím," řekla jsem rychle a s Tobiasovo povzdechnutím jsme se tedy vydali ke koupelně, kde Anton otevřel dveře a nechal mi možnost si to prohlédnout.

Stav koupelny 9/10, občas nějaká špína, ale to uklidím, ale vybavením koupelny maximálně tak 5/10. Je tu maximálně toaletní papír a nějaké dva čističe. Ale naštěstí se ozval Tobias.

„Zítra jedeme nakoupit, takže sprcháče a kartáčky dokoupíme, to se neboj," vysvětlil a já se trochu oddechla. Asi bych to nikde nesehnala, když snad ani nebudu moct ven. Budu takový vězeň v hezkém domě, ale to si strašně protiřečí. I kdyby je někdo nahlásil na policii, tak to nebude brané vážně, protože jsem v hezkém domě a v hezkých podmínkách.

Vlastně jsem úplně zapomněla na to, že se to časem dozvědí i fanoušci a budou na mě útočit. No, když nikam nebudu chodit, tak nebudou útočit doslova. Ale přes internet ano. Bojím se, vlastně se bojím o příštích několik let svého života, dokud tady neumřu. Já to slíbila. Vlastně neslíbila, nebylo tam daný, na jak dlouho to bude.

„Em, je nám líto, že jsi musela Marcuse opustit, ale nic už s tím asi neuděláš, pojď se podívat do zahrady," vyzval mě Tobias a tak jsme tedy scházeli všechny schody dolů. A teď zadními dveřmi na zahradu.

Pár nějakých kytek, několik keříků, občas se na zemi najde mech, takže stav zahrady určitě 10/10 a jako bonus na konci zahrady stála houpačka a uprostřed zahrady pískoviště. Tohle musela mít předtím nějaká rodina. Musela.

„Kde Brandon sebral tenhle dům?" zeptala jsem se a otočila se na kluky, kteří teď oba vypadali trochu nejistě. „To vlastně ani my nevíme, neřekl nám to," vysvětlil mi Tobias a Anton přikývl. „Je to tu ale pěkný, celkem mě to překvapuje," sdělila jsem svoje pocity, ale Anton mě hned přerušil. „Ono když ti dá takový pravidla, a to ještě nejsou všechny, jako ti dal, tak tohle je minimum," vysvětlil a já doufala, že řekne něco dál.

„Například žádné vycházení, telefon pořád u jednoho u nás a holky budeme taky moct vozit jen my a to jsou jen ty první, co mě napadla," vysvětlil mi Tobias. Ne, holky nemůžou vozit, to nedovolím.

____________________

Vydáno: 4. 4. 2021